orfismus
orfismus [-iz-, řec.] 1. filoz.-náb. hnutí, odvozující své učení od mytického pěvce Orfea. Vznikl nejpozději v 6.st. př.n.l. v Trácii. Jeho jádrem byly mysticko-náb. výklady o vývoji světa a lidstva, spojené s učením o posmrtném životě a metempsychóze. Do Athén pronikl již za Peisistrata (6.st. př.n.l.). Byl rozšířen formou orfických mystérií, zal. na víře o potřebě asketického života a náb. čistoty, vedoucí k zajištění posmrtného života. - O. nevytvořil jednotný systém. Zákl. jeho učení byl kosmogonický mýtus, podle kterého je (v jedné verzi) nejst. principem Chronos (čas), jenž vytvořil v éteru stříbrné vejce, z něhož vznikl oboupohlavní Prótogonos (prvorozený), obsahující zárodky bohů. Prótogona pohltil Zeus, a tím nabyl své síly. Bohové vznikli jako emanace z Diova těla a jsou pány nad jednotlivými částmi přírody. Z dalších mýtů byla důl. báje o Dionýsovi Zagreovi. Význ. roli v o. zaujímala hudba (harmonie, soulad všeho); důl. jsou i názory etické a eschatologické (tělo je hrob duše, ktet.á se podle orfiků nezbaví zla ani v podsvětí, a proto se musí vrátit na svět do nového těla). - Učení o., které ovlivnilo mj. Platóna, se šířilo převážně formou hymnů, v Itálii se spojilo s pythagoreismem. Přes svůj příklon k monoteismu a přes značné rozšíření ještě v dobách raného kř. zůstává o. temným, těžko pochopitelným učením mystického ražení; 2. mal. směr, vznikající na podkladě kubismu kolem 1910, zdůrazňující však prioritu barvy (simultaneita barevného a tvarového pohybu chápána jako zákl. složka skutečnosti) a její emotivní účinky. Kompoziční skladba lineárních prvků a barevných ploch podle zákona kontrastu a souzvuku byla chápána jako analogická kompozičním zásadám hud. děl (z této skutečnosti odvozen 1912 G. Apollinairem název um. směru) a ve svých důsledcích vedla ke vzniku abstraktního mal. projevu. O. pronikl též do arch., soch. a užitého um. Hl. představitelé: R. Delaunay, F. Kupka, S. Delaunayová-Terková.
