oltář obecně
oltář, lat. altaria - v polyteistických náb. a pův. i v judaismu obětiště ve formě otevřeného ohniště pro krvavé a zápalné oběti bohům. V nejst. dobách vyhrazená část skály nebo velký kámen považovaný za sídlo boha (krvavá oběť), později sestava neotesaných (,,živých, lidskou rukou nezraněných") kamenů, vztyčovaná na místech posvěcených zjevením božstva (zápalná oběť). Jiným druhem starověkých o. byly o. hliněné, napodobující pahorky považované za sídla bohů, o. v podobě cihlových konstrukcí (Babylónie) či prostých kamenných sloupů (Palestina). - V kř. tvoří o. část chrámu představovanou vyvýšeným nebo jinak vymezeným místem, určeným k manifestaci kultovních a náb. představ. V oltářním interiéru je umístěn vl. kamenný či dřevěný o. v podobě stolu (mensa) nebo náhrobku. V raném kř. se k bohoslužbám používal jako o. obyčejný stůl, kamenný o. se objevuje od 6.st., kdy se začaly sloužit mše na kamenných náhrobcích nad hroby mučedníků. Od karolínské doby obsahuje mensa ostatky světců (oltářní kámen se zapečetěnými relikviemi) a různě utvářené nosné části (stipes). Pravoslavné oltáře mají místo oltářního kamene čtverhranné plátno, v němž jsou zašité relikvie (antimensium). Od l l.st. se užíval oltářní nástavec (retábl), pův. nasedající přímo na mensu, v got. mezi mensu a retábl vložena predella. Později se proměňuje část nad mensou, retábl má podobu skříně (archa); renes. zavádí retábl jako samostatný článek. Od 16.st. je na mense umísťován skříňový tabernákl na monstranci s hostií a ciborium. Baroko o. dotváří jako arch. útvar složený z mensy, antependia, tabernáklu, nástavce a retáblu (ve formě edikuly, rámu). K výzdobě oltáře patří oltářní obraz (socha) patrona o. (vedlejší o. při bočních stěnách nebo lodích kostela).
