oligofrenie
oligofrenie [-nyje, řec.], oligophrenia slabomyslnost - nedostatečný (insuficientní) vývoj celé osobnosti člověka , vyznačující se zejm. sníženými rozumovými schopnostmi, doprovázenými někdy též tělesnými defekty; mentální retardace (oligofrenik, oligofrenička). Primární o. představuje dolní konec variační řady rozumových schopností jedince pohybující se zpravidla v pásmu debility; je způsobena dědičnými faktory. Sekundární o. je důsledkem org. poškození mozkové tkáně, přičemž jedinec může být postižen již před početím (ozáření neoplozeného vajíčka nebo spermie), v období vývoje embrya a později plodu (extrémní nedostatek určitých látek, např. kyslíku, vitamínů, jodu, změny děložní sliznice, záněty, infekční onemocnění matky), při porodu (mech. poškozeni, hypoxie až anoxie) i v dalších obdobích vývoje (úrazy, virová onemocnění). Porušení jednotlivých složek osobnosti nebývá při o. rovnoměrné. Více bývají postiženy vývojově mladší vrstvy (inteligence, mravní zábrany, sociální cítění). Jako měřítka celkového defektu se užívá zpravidla rozumových schopností, které jsou nejsnáze srovnatelné a do jisté míry měřitelné. Od o. se odlišuje tzv. slaboduchost (jedinci s rozumovými schopnostmi pod úrovní normy, avšak nad úrovní debility) a výchovná zanedbanost. - Psychol.-pedag. praxe chápe o. jako slaboduchost vzniklou orgánovým poškozením mozku jedince prenatálně, perinatálně a postnatálně. Od vrozené a časně získané o. odlišuje demenci (slabomyslnost získaná po 2. roce života) a pseudooligofrenii (opoždění duševního vývoje způsobené sociálními vlivy). Podle stupně mentálního postižení jedince (zejm. myšlení a řeči) se o. klasifikuje jako d eb ili ta (lehká slabomyslnost umožňující vzdělavatelnost postižených ve zvl. školách), imbecilita (stř. slabomyslnost, při níž jsou postižené děti převážně nevzdělavatelné, ale vychovatelné) a idiocie (těžká slabomyslnost vylučující většinou vzdělavatelnost i vychovatelnost). Z psychol. hlediska se stupeň o. posuzuje pomocí IQ, který je užíván jako jedna z metod komplexního vyšetření. Rozdělení o. na stupně, mezi nimiž nelze určit přesné hranice, stanovila mez. statistická klasifikace nemocí platná od 1. 1. 1968. Rozlišuje lehkou mentální retardaci (debilita, IQ 52-67), stř. mentální retardaci (imbecilita, IQ 36-51), těžkou mentální retardaci (prostá idiocie, IQ 20-35) a hlubokou mentální retardaci (těžká idiocie, IQ pod 20). Slaboduchost jako hraniční pásmo mezi normou a slabomyslností (mírná duševní zaostalost) vyznačuje rozmezí IQ 68-85. Nezávisle na stupni mentálního postižení se rozlišují podle chování dva typy oligofrenních jedinců: typ eretický (verzatilní, neklidný) a typ apatický (torpidní, netečný).
