novozélandské výtvarné umění
novozélandské výtvarné umění, zahrnuje kulturu polynéského národa Maorů, pův. obyv. ostrova, který osídlil Nový Zéland v 10.-14.st., a od l.pol. 19.st. též umění evr. přistěhovalců (hl. Britů), jejichž projev se mísí s maorskou tradicí. K starobylým památkám n. v. u. patří malby ve skalních jeskyních (zobrazení zvířat, lidí s loďkami), řezba v kosti, dřevě a kameni (obrazy mýtů a hrdinných bájí, dynamické ornamentální motivy - dvojité spirály, závitky, zdobící arch. články, prac. nástroje, loďky, zbraně, dýmky); později též zdobené tkaniny (geom. vzor) a arch. památky (dřevěné domy s dvouspádovými střechami pokrytými trávou, zásobní sýpky na sloupech). Po vpádu Britů vzniká arch. v evr. stylu, zdobená zpočátku maorskou řezbou (kostely v Otaki). K um. rozvoji došlo v 2.pol. 19.st.; charakteristický byl rozvoj měst (Wellington, Christchurch) s pravoúhlou sítí ulic, nadbytkem náměstí, parků, zpočátku ve stylu novoklas. (u sakrální arch. i novogot.), od 30.let 20.st. nastal obrat k moderní arch., ovlivněné amer. uměním (organická arch.). Od 70.-90.let 19.st. vznikala též význ. díla mal. a soch., vycházející z real., obohaceného novými tendencemi evropské malby (krajinářská ,,canterburská škola" v čele s A. F. Nicollem, 1886-1953, monumentální nástěnné malby L. Mitchella v Lower Hutt, soch. díla R. O. Grosse, poetické dřevoryty E. M. Taylora, *1906, zpodobující přírodu Nového Zélandu i život a legendy Maorů).
