novoplatonismus
novoplatonismus [-nyz-], ideal. směr pozdní antiky (3.-6.st.), usilující systematizovat Platónovu a Aristotelovu filoz. a obě spojit se stoicismem, novopythagoreismem a s prvky orientálních, mystických aj. učení; formoval se jako poslední velký pokus ant. myšlení čelit kř. monoteismu. Nejdůl. představiteli n. byli Plotinos, Porfyrios a Proklos. N. se rozvíjel ve školách: alexandrijské, syrské, pergamské aj. Podle n. se stupňovitost jsoucna dociluje postupným oslabováním (vyzařováním) božského počátku od "jednoho" přes rozum, duši až ke kosmu a hmotě. N. zapůsobil na kř., zvl. patristiku, arab. filoz., středověkou kacířskou mystiku, renes. filoz. přírody i něm. klas. filoz. (F. W. J. Schelling, G. W. F. Hegel).
