novokantovství
novokantovství, jeden z nejvlivnějších filoz. směrů poslední třetiny 19.st. a počátku 20.st., hlásající "návrat ke Kantovi" a rozvíjející především subjektivně ideal. a agnostické složky jeho filozofie. Vzniklo v 60. a 70.letech 19.st. v situaci zostření třídních konfliktů v Německu, kde zejm. po Pařížské komuně uzavřela burž. svazek s feudály proti sílícímu děl. hnutí. N. se stalo vládnoucím směrem, neboť bylo zaměřeno proti mater., aniž popíralo význam exaktních a přír. věd, nutných pro rozvoj výr. sil, brzdilo bádání ve spol. vědách, bránilo zejm. pronikání hist.mat., preferovalo náb. a otupovalo ideol. význam darwinismu a věd. socialismu. V prvním období n. byla v popředí snaha o výstavbu subjektivně ideal. a agnostické teorie poznání, využívající některých poznatků psychofyziologie smyslových orgánů (H. L. F. Helmholtz, G. T. Fechner), což předpokládalo rozchod s mater. prvky Kantova učení. Pro toto období jsou charakteristické práce O. Liebmanna (1840-1912) o Kantovi a F. A. Langeho o dějinách materialismu. V dalším období (70.-90.léta) se n. formuje v určitou školu a rozvíjí zejm. aplikace kantismu v oblasti etiky a sociálně polit. učení (H. Cohen, P. Natorp, W. Windelband). V tomto období buduje n. vlastní filoz. systémy, proniká do věd. oborů, do teorie práva, pedag., sociol., a také do protestantské teol. a zároveň se začíná rozkládat. S n. se souč. směšují prvky filozofie Fichtovy, Herbartovy, Lozeho, Bolzanovy, Diltheyovy, přičemž se připravuje půda pro pozitivismus, "filozofii života", fenomenologii, novohegelovství a existencialismus. Vliv směru vrcholí v 90.letech 19. století a v prvním desetiletí 20.st. Podle místa působení hl. reprezentantů a zaměřenosti jednotlivých učení se n. dělí na školu marburskou (H. Cohen, P. Natorp a E. Cassirer) a bádenskou (též jihoněm. nebo freiburskou - W. Windelband, H. Rickert, E. Lask, G. Cohen). První, charakterizovaná též jako logický ideal., se zaměřovala na ideal. výklad věd. filoz. pojmů a kategorií; vnější svět chápala jako "předivo logických vztahů", které nejsou "dány", nýbrž "uloženy". V centru zájmu druhé školy pak byl protiklad přír. a spol. věd, otázky etiky a problém hodnot. Vystupovala radikálně proti hist. mater. a předpokládala zásadně odlišný přístup pro přírodní ("generalizující") a kulturní ("individualizující") vědy. Obě školy se shodovaly ve snaze vyloučit z filoz. základní světonázorové otázky, což otevíralo dveře pro rozvoj iracionalistických učení v Německu 20. a 30.let, která připravovala půdu pro nacismus. - Vedle marburské a bádenské školy vznikl v n. další proud, takzvaný novokriticismus (A. Riehl, F. Paulsen, O. Külpe), který považoval "věc o sobě" za podstatnou součást Kantova učení, kritizoval krajní subj. idealismus ostatního n. a tíhl k hist. a realistickému výkladu kantovství. - N. přesáhlo hranice úzce akademického filoz. směru a představovalo ve své době poměrně široké filoz. a kult. polit. hnutí. Rozšířilo se do Francie (neokriticista Ch. Renouvier), do Ruska (N. J. Vveděnskij, P. B. Struve, D. M. Petruševskij). Vliv n. na děl. hnutí II. internacionály (E. Bernstein, M. Adler, K. Vorländer), v níž se novokantovství stalo polooficiální doktrínou. - V č. filozofii zasáhl vliv n. některé představitele herbartismu (J. Durdík), projevil se však zejm. v metodologii tzv. normativní školy právní (F. Weyr, J. Kallab, Z. Neubauer) a v teleologické koncepci ekonoma K. Engliše.
