normalita
normalita [lat.] 1. chem. látkové množství (v molech, milimolech) chem. ekvivalentů rozpuštěné látky v jednom litru roztoku; způsob vyjádření koncentrace složky v roztoku, používaný především v analytické chemii; 2. mnohoznačná hodnotící kategorie vztahovaná k určitému znaku (vlastnosti), jevu (aktivitě, procesu, situaci) nebo systému (organismu, jedinci, populaci) na zákl. aplikace různých kritérií posuzování; stav kontinua charakterizovaného intra- a interindividuální variabilitou, který splňuje v nejobecnější rovině požadavky statist., normativního či funkčního kritéria hodnocení; opak abnormalita, chápaná ve smyslu odlišnosti, odchylky (deviace), chyby či negativní (nepříznivé) variace. - Statisti cké poj etí n. vychází z teor. modelu Gaussova normálního rozložení pravděpodobností takové náhodné veličiny (znaku, jevu, situace), která je výslednicí velkého počtu navzájem nezávislých náhodných vlivů. K statist. popisu n. se užívají pojmy mat. statist. (střední hodnota, směrodatná odchylka, rozptyl, průměr, kvantil, medián). N o rmativn í p oj etí n. zdůrazňuje taxonomické stanovení mezí proporcionality, smysluplnosti či žádanosti znaku, jevu nebo systému, jejichž překročení představuje zvrat v abnormalitu (abnormalita jako odchylka od předem stanovené normy, např. výkonu). Funkční poj etí n., ozn. u biol. systémů též jako pojetí biol., zavádí hledisko adekvátnosti a optimality průběhu konkrétních funkcí daného systému v rámci modelu homeostatické regulace a účelnosti posuzovaných funkcí; abnormalitu vymezuje jako stav více či méně trvalého narušení adekvátnosti a optimality funkčního schematu. Rozšíření funkčního (biol.) pojetí n. o hledisko klinické (n. jako nepřítomnost zjevné symptomatologie definovaná jako zdraví jedince) a epidemiologické (abnormalita jako porucha přizpůsobivosti organismu v nejširších souvislostech) sice rozšířilo definiční šíři n., nezjednodušilo však její interpretační základnu (statist. paradoxní chápání jedince s minimálním výskytem patogenních dispozic a příznaků jako abnormálního subjektu). Dané pojetí n. vymezilo nejen úzce funkční, ale i konstituční variabilitu organismu jako dvě zákl. stránky n. jedince, zdůraznilo vliv nespecifických faktorů (metabolických procesů, biorytmů, věku) na změny funkčního stavu, poukázalo na některá úskalí použití statist. kritéria při vymezování n. znaku jedince (žádoucí vztažení hodnoty znaku nikoliv k její pozici v normální populaci, ale ke konstitučním hodnotám a vývojovým možnostem individua) i n. populace (přetrvávající pravidlo ,,šesti sigma", podle kterého šestinásobek směrodatné odchylky tvoří hranici homogenní, tj. normální populace). Funkční pojetí n. rovněž naznačilo trend kontinuitní koncepce nemoci a zdraví a významně ovlivnilo chápání n. ve vztahu k filoz. chápání člověka jako bytosti i k fyz. a biol. teoriím vzniku a vývoje života ve vesmíru. Ve svých důsledcích popřelo výklad konstituční a funkční variability jako chyby přírody a zdůraznilo význam této proměnlivosti pro fylogenetický vývoj druhů. Kategorie n. se tak stala opodstatněnou vždy jen v určitém referenčním rámci (,,n. vzhledem k čemu?"). Tento vztahový, účelově podmíněný charakter n. zdůrazňují zejm. psychopatol. a psychiatrické koncepce n. osobnosti, používající ke klasifikaci různá dílčí kritéria psychické n. (subj. uspokojení, úroveň sebehodnocení, pocit identity, schopnost seberealizace, stupeň autonomie, adekvátní vnímání, odolnost vůči stresu, schopnost přežití, sociální přizpůsobivost, psychiatrická diagnóza, statist. norma, adekvátnost funkcí organismu jako psychobiol. celku, norma ideálu, akt. přizpůsobivost). Biol. pojetí n. umožnilo vznik dynamicky orientovaných výkladů patologických forem chování člověka na půdě psychopatologie. Sociální determinace n. osobnosti vedla k akceptování vztahu n. k sociálnímu makroklimatu, v jehož rámci se n. studuje jako sociálně psychol. problém i jako transkulturálně podmíněný jev; 3. sociol. stav (jednání, chování, vlastnosti) odpovídající obecně přijatým normám ve spol. (skupině) nevymykající se průměru v dané spol. (skupině). Od této koncepce n. se liší hodnotové pojetí n., chápající n. jako shodu se vzorem či maximální přiblížení reality ideálu.
