nizozemská polyfonie
nizozemská polyfonie, polyfonní styl rozvíjený od 15. do zač.17.st. v tvorbě asi šesti generací skladatelů pocházejících z oblastí dnešní Belgie, Nizozemska a přilehlých částí Francie. Zákl. rysy nového stylu se rozvinuly již kolem pol. 15.st. Na rozdíl od polyfonie 14.st. vystoupila do popředí zejm. kompoziční práce s melodickou složkou zvýrazňující zpěvnost a variační rozpřádání motivů; do určité míry se vzorem stala melismatika, evoluční ráz a neperiodická stavba chorálu. K zásadní proměně došlo v pojetí harmonické složky, vyjadřované v pravidlech nauky o kontrapunktu, která zabezpečovala konsonantní průběh hudby preferující tercie, sexty a úplné trojzvuky; disonantní souzvuky (zejm. typické průtahy v kadencích) měly být připraveny a sestupně rozvedeny. N. p. přivedla k dokonalosti imitační techniky a kánon. . Při kompozici se stále mohlo pracovat s převzatým materiálem (c.f.). Vokálně instrumentální styl a zvuk polyfonie v 15.st. se postupně měnil v charakteristický projev vokální (a cappella). - Obecný charakter stylu se diferencoval v hl. formách n. p., jimiž se staly chanson (se světským fr. textem), cyklus mše a moteto. První generace n. p. (burgundská škola) prosadila hl. stylové znaky a stěžejní formy (G. Dufay, G. Binchois). Autoři druhé generace (J. Ockeghem, J. Tinctoris, A. Busnois) rozšiřovali styl n. p. v celé Evropě. Hlubší použití podnětů it. renes. kultury a tech. suverenita charakterizují tvorbu třetí generace (Josquin Desprez, J. Obrecht, H. Isaac, P. de la Rue). V 16.st. si n. p. stále udržovala význ., byť už ne výsadní postavení v evr. hudbě (N. Gombert, Clemens non Papa, T. Créquillon, A. Willaert), na sklonku 16.st. se niz. autoři sbližovali též s novými tendencemi it. hudby (P. de Monte, O. di Lasso).
