nicota
nicota, pojem ideal. ontologie označující buď nepřítomnost, chybění určité vlastnosti nebo věci, anebo nebytí vůbec. Kategorie n. je v těchto soustavách protikladem takových ontologických pojmů, jako něco, jsoucno, bytí. V dějinách filoz. se někdy n. ztotožňovala s nebytím, jindy se nebytí chápalo jako abstraktnější kategorie než n. - Spor o n. vznikl již ve starořec. filoz., jakmile vznikly počátky učení o bytí. Jako samostatná kategorie se n. objevuje poprvé u Démokrita, který ztotožňoval jsoucno s atomy a nejsoucno s prázdnem, tj. nicotou; n. byla nutnou podmínkou existence atomů, jejich pohybu a proměn. Již ve starořec. filoz. se vyhrotily dvě odlišné koncepce n.: elejská a platónská. První vycházela ze spekulativní koncepce neměnného, nedělitelného a homogenního bytí a neexistence nebytí; v této koncepci je n. pouze formálně log. negací existence. V druhé koncepci sehrává n. důl. ontologickou roli; odmítá se zásada Ex nihilo nihil fit (z ničeho nic nevzniká), neboť se připisuje n. pozitivní obsah. Platón chápal n. samu o sobě jako čistou možnost, pasivitu a závislost a soudil, že tyto vlastnosti vnášejí n. do každé konkrétní věci. U Plotina se akcentovala totožnost n. a zla: zlo - toť nedostatek bytí, vpád n. do jsoucna. Tuto myšlenku později převzalo kř. Pasivita a závislost n. vedla již v platonismu ke ztotožňování n. s hmotou, což využilo kř. k výkladu stvoření světa z ničeho (ex nihilo - Filón Alexandrijský, Augustin). Středověká teol. učinila z n. teol. kategorii, hrající podstatnou roli v tzv. negativním bohosloví. Podle J. Scota Eriugeny a též podle arab. filozofa Averroa dochází k vyjevení plnosti božského bytí tím, že mysl odhazuje postupně všechna určení předmětu, až dochází k n. Přímé ztotožňování boha s n. je charakteristické pro pozdní středověkou filoz. J. Eckharta a z něho vycházející tradici něm. mystiky. V této linii pokračuje pak J. Böhme a pozdní F. W. J. Schelling: každé ,,něco" je sebeomezením boha a bůh sám je ,,věčná hloubka" (Urgrund) a ,,věčná nicota". G. W. F. Hegel využil této mystické tradice a včlenil ji do svého systému, v němž se n. v dial. totožnosti s bytím stává výchozím bodem celé soustavy kategorií, jejich vývoje. Filozofie 2.pol. 19.st. a zač. 20.st. vcelku pojem n. odmítá spolu s celou tradicí metafyziky. Naproti tomu řada směrů 20.st. - neortodoxní protestantská teologie, pravoslavná náb. filozofie a zvl. existencialismus restaurují problematiku n. M. Heidegger pokládá otázku o n. za centrální problém metafyziky a celé filoz.: v úzkosti se člověk dostává před samu n., nic je počátkem i koncem lidské existence, jen tváří v tvář n. se stává lidské bytí autentickým; podobně J.-P. Sartre vidí v n. podstatu člověka a jeho svobody. - V č. filoz. se problémem n. zvl. zabýval ,,existentismus" L. Klímy.
