nevědomí

nevědomí 1. filoz. termín mající různý význam a rozšíření ve filoz., psychol., psychiatrii, um. tvorbě; často se mu připisuje úloha základu všeho, a to nejen přírody, ale i spol. a člověka. Obecná idea n. se objevuje u Platóna v jeho učení o rozpomínání (anamnésis); člověk poznává tak, jako by v něm ideje už byly, byly však zapomenuty a člověk se na ně rozpomíná. U R. Descarta lze nalézt ideu toho, že za prahem vědomí existuje nevědomá činnost mozku. G. W. Leibniz ve své Monadologii již přesně formuluje myšlenku o nižší formě duševní činnosti ležící pod prahem vědomých představ, jež se vznášejí jako ostrůvky nad oceánem temných percepcí. I. Kant spojuje n. s problémem intuice, s otázkou smyslového poznání (nevědomá apriorní syntéza). Svérázný kult n. jako hlubinného zdroje tvorby je charakteristický pro představitele romantismu. Iracionalistické učení o n. vyjádřil E. Hartmann, který vyzdvihl n. na univerzální princip bytí (Philosophie des Unbewussten - Filozofie nevědomí). Podle Hartmanna se v n. smiřují protiklady ducha a hmoty, ideálního a reálného, subj. a obj. Hartmann syntetizuje myšlenky F. W. J. Schellinga (n. a proti němu stojící duše usilující o vždy vyšší uvědomění), G. W. F. Hegela (n. jako samopohyb pojmu od pohroužení log. ideje v ,,jinobytí" přírody a spol. až k jejímu návratu k sobě samé v abs. duchu) a A. Schopenhauera (n. - toť slepá přírodní vůle, zřídlo života); 2. psychol., lék. a) psychické kontinuum zahrnující procesy, které nejsou zastoupeny ve vědomí subjektu; soubor všech psychických dynamických faktorů (obsahů, procesů), které se vymykají vědomé kontrole jedince, ale přesto se podílejí na determinaci jeho prožívání a chování; b) oblast lokalizace akt. psychických procesů, které se nezúčastňují přímé participace na utváření vztahu subjektu ke skutečnosti a jež si proto subjekt v daném okamžiku neuvědomuje; c) neohraničená oblast lidské psychiky, v níž se podle hlubinně psychol. teorií soustřeďují primární (biol. určené) sklony, motivy a snahy pudové (instinktivní) povahy, jež jsou vědomí nedostupné a jež vytvářejí hlubinný zákl. vědomé činnosti člověka. Pojetí n. jako akt., účinné vrstvy psychických obsahů vedlo k nutnosti definovat i mezní oblast mezi n. a vědomím, tzv. předvědomí (někdy též chybně podvědomí), jako oblast, v níž dochází ke konfliktu nevědomých a vědomých tendencí. Na existenci n. jako psychol. fenoménu poukázal mezi prvními J. F. Herbart. Přesto byl pojem n. přijat až koncem 19.st. N. ve formě aktivity či mentálního stavu, jejichž příčiny si jedinec neuvědomuje, zahrnuje nejrůznější psychické obsahy (počitky, vjemy, představy, myšlenky, city, snahy). K uvědomění těchto obsahů dochází na základě jejich uvedení do vztahu s obj. světem. - Zvl. významu nabylo nevědomí v učení S. Freuda a C. G. Junga. Podle Freudovy psychoanalytické koncepce je n. relat. samostatnou oblastí duševna vstřebávající psychické tendence, jejichž zdrojem jsou obsahy mysli, city a snahy, jež jako pudově egocentrické síly vyvolaly ve vědomí rozpor s morální zkušeností individua, byly proto potlačeny či vytěsněny a projevují se jako neurotické symptomy (v.t. neuróza; potlačení). Tyto ,,absolutně nepoznané vzpomínky" podléhají nevědomé transformaci a stávají se nevědomými motivátory vědomého jednání. Proto hlubinná psychologie nepovažuje nevědomé za pouhou latentní formu vědomého, ale za specificky dynamickou oblast psychiky s vlastními principy a mechanismy. Jung rozlišil vedle osobního n. tzv. nevědomí kolektivní, které definoval jako ,,mohutné duchovní dědictví vývoje lidství znovuzrozené v každém individuu". Tato forma n. jako specifické psychické zkušenosti zahrnuje podle Jungových předpokladů archaické představy a pojmy (podle pozdější verze i fylogeneticky pův. pudy a emoce strukturované do archetypálních vzorců chování a prožívání), manifestované zejm. prostřednictvím mýtů a pohádek.