neoklasická škola
neoklasická škola, neoklasicismus široký, neobvykle heterogenní směr ekon. teorie, navazující zčásti na brit. ekonoma J. S. Milla, avšak budující hlavně na nových teoriích mezního užitku a mezní produktivity; těžištěm zkoumání je buď rovnováha izolovaného trhu (teorie dílčí rovnováhy) nebo mikroekonomicky pojatého hosp. jako celku (teorie celkové rovnováhy); ve vývoji neoklasicismu je třeba rozlišovat období před vznikem keynesiánství a po něm; jeho průkopníky byli rak. ekonom C. Menger, brit. ekonom W. S. Jevons, Francouz L. Walras a v USA J. B. Clark, na zformování jeho předkeynesiánské verze se podílela hlavně národohosp. škola cambridžská (zejm. A. Marshall) a lausannská (L. Walras a V. Pareto), dále ji rozvinuli Marshallův pokračovatel A. C. Pigou a švéd. ekonom K. Wicksell; na vznik opozice v podobě keynesiánství reagoval neoklasicismus hlavně modifikací svého pův. základního modelu (na které se podílel hlavně A. C. Pigou), dalším rozvojem teorie celkové rovnováhy (J. R. Hicks), zformováním neoliberalismu (F. A. Hayek, L. Mises), dalším rozpracováním produkčních funkcí (v kontextu neoklas. teorie ekon. růstu) a kvantitativní teorie peněz (v kontextu monetarismu - dnes nejexponovanější odnože neoklasicismu); má svou verzi i v souč. orientaci ekon. teorie na stranu nabídky (,,populistická" teorie strany nabídky). Neoklasicismus se liší od druhého hl. směru moderní ekon. teorie - keynesiánství - zejm. v tom, že nesouhlasí s názorem, že kap. hosp. není samo o sobě schopno automat. samoregulace, a zdůvodňuje a žádá co největší omezení jeho státně monopolní regulace.
