neofreudismus
neofreudismus [-frojdyz-], směr v soudobé psychol., psychiatrii a filoz., rozšířený hl. v USA. Termín n. vznikl ve 30. letech 20.st. jako ozn. pro ty tendence, které se v kontextu dynamické psychologie odlišovaly od ortodoxního freudismu. N. není totožný s psychoanalytickými směry A. Adlera a C. G. Junga, které se odlišily v některých ohledech od pův. Freudova učení dříve. Teorie hl. představitelů n. K. Horneyové, E. Fromma a H. S. Sullivana se zformovaly v procesu spojování psychoanalýzy s určitými teoriemi amer. sociologie a etnografie, zejm. s kulturně antropologickou školou. Výchozím principem n. byl tzv. sociální (E. Fromm) nebo kulturní (A. Kardiner, 1881-1973) determinismus, který na rozdíl od freudovského biologismu vycházel od osobnosti a jejího sociokulturního prostředí. Centrum pozornosti se tak přesunulo od intrapsychických procesů na mezilidské vztahy; n. se vzdal učení o libidu a sublimaci, nedospěl však k monistické koncepci člověka, k rozvinutí dialektiky vzájemných vztahů mezi přírodou, kulturou a osobností. Tak E. Fromm se domníval, že humánní začíná tam, kde přír. končí. Biosociální hledisko na člověka nemohl n. realizovat. Psychika a její mechanismy se v n. vykládají jako adaptace osobnosti vůči danému soc. prostředí bez hlubšího pochopení aktivity subjektu; každé narušení "sociální identity" se v n. posuzuje jako patologické. Psychika člověka se tak "sociologizuje", na druhé straně spol. procesy se psychologizují. N. svým způsobem pokračuje v determinismu pův. psychoanalýzy, neuznává však obj. spol. zákonitost, pokud není psychol. povahy. Tradiční psychoanalytické představy o psychické struktuře osobnosti byly sice opuštěny, byly však nahrazeny učením o obranných mechanismech v behavioristickém duchu. Uloha nevědomí se buď odmítá, nebo se nevědomí vykládá pouze jako spojující článek mezi sociálními a psychickými strukturami (tzv. sociální nevědomí Fromma). Sociologizace osobnosti se zvlášť výrazně projevuje u Sullivana, který vycházel z toho, že v lidské psychice není nic než meziosobní vztahy a střídání interpersonálních situací. To vede k depersonalizující koncepci, v níž se osobnost pokládá za "iluzi" nebo "mýtus"; z reálné osobnosti zbývá jen suma zkreslených nebo fantastických obrazů, vznikajících v procesu sociální komunikace. - Divergence mezi různými představiteli n. nejsou zanedbatelné. Jestliže Horneyová přiznává jednotlivci určitou samostatnost a aktivitu, "tendenci k seberealizaci", pak Sullivan rozpouští osobnost v interpersonálním prostředí; jestliže Horneyová a Sullivan se ještě přidržují pozitivistických postojů, Fromm se s pozitivismem rozchází, rozvíjí sociálně kritickou antropologickou teorii "zdravé společnosti" a "komunitárního socialismu". M. Meadová, A. Kardiner a jiní spojují n. s kult. antropologií a dospívají často ke kulturně relativistickým závěrům o psychol. neslučitelnosti jednotlivých kultur. Psychopatologické problematice věnovala největší pozornost Horneyová, která vysvětluje iracionalitu, projevující se v neurózách, jako odraz iracionálních aspektů společenského života; hlavní hybnou sílu v patogenezi neurotických vztahů spatřuje v tzv. základní úzkosti, vyvolané nepřátelským prostředím. Obranné mechanismy vznikají jako reakce na strach: racionalizace, při níž se neurotický strach přeměňuje ve zdánlivě rozumově zdůvodněné obavy z vnějšího nebezpečí, vytěsnění, kdy se místo prožívání úzkosti objevují jiné symptomy, "narkotizace" strachu pomocí alkoholu a jiných drog a posléze přehlušování strachu bouřlivou vnější činností nebo únik ze situace, která strach vyvolává. Obranné mechanismy vyvolávají podle Horneyové čtyři typy "neuróz naší doby": neurózu závislosti - stálou touhu po lásce a uznání, neurózu z touhy po moci - touhu po vládě nad lidmi, prestiži a moci, neurózu pasívního přizpůsobení ("konformismus automatu") a konečně neurotickou osamělost, únik ze spol. Všechna tato zdánlivá řešení konfliktů podle Horneyové jen prohlubují sebeodcizení jednotlivce. Cíl psychoterapie vidí K. Horneyová v odhalení nedostatků v soustavě interpersonálních vztahů pacienta a v dokonalejší adaptaci vůči existujícímu způsobu života. - N. působil zejm. na činnost tzv. chicagské psychoanalytické skupiny (F. Alexander, 1891-1964) a na četné sociol. výzkumy a sociálně psychol. práce v evr. zemích.
