indukce
indukce [lat.] 1. mat. viz matematická indukce; 2. fyz. a) el. i., zn. D, (el. posunutí), vektor charakterizující el. pole uvnitř dielektrika (izolátoru), v němž se vlivem polarizace zeslabí vnější konstantní el. pole E : D = εE (v izotropním prostředí, ε - permitivita); b) magn. i., zn. B, vektor charakterizující intenzitu magn. pole uvnitř magnetika, na něž působí magn. pole H : B = μH (v izotropním prostředí, μ - permeabilita); c) elmag. i., vznik (indukování) elektromotorického napětí v cívce (začne jí protékat tzv. indukovaný el. proud) časovou změnou magn. toku uvnitř této cívky. Zákl. el. točivých strojů, transformátorů; 3. genet. proces, který vede k projevu některého genu; 4. zool. usměrnění vývoje při embryogenezi; součást procesu, který vede k diferenciaci buněk a tkání; 5. log. typ úsudků a metoda zkoumání, při níž se z jedinečných výroků usuzuje na obecný závěr. Uplná i. enumerativní, úsudek, v němž obecný závěr plyne z premis shrnujících všechny jednotlivé případy; závěr je jistý. Neúplná i. enumerativní, úsudek, v němž se vyvozuje obecný závěr z premis shrnujících některé jednotlivé případy; závěr je pouze pravděpodobný, je potvrzován premisami jen do určité míry. Eliminační i. je charakterizována úsudkovým schématem, v němž se eliminují členy alternativy až na jeden, o němž se pak soudí, že je příčinou nebo účinkem daného jevu. Pro eliminační i. jsou charakteristické kánony Millovy.
