německá literatura, II.
německá literatura, II. 16.st. přineslo velké spol. změny. Proti ustrnulé středověké ideologii vystoupili v traktátech a pojednáních humanisté (Erasmus Rotterdamský, Ulrich von Hutten), kteří se stali duchovními iniciátory reformace, uvedené do pohybu Martinem Lutherem, jehož překlad bible význ. přispěl k rozkvětu jednotné spisovné něm. Reformace podporovala hl. didaktickou liter. a kostelní písně. Zábavnou liter. poskytovaly kromě knih lid. čtení i satiry J. Fischarta (1546-1590) a Wickramovy romány. Třicetiletá válka a upevňování absolutistických vlád v rozdrobených něm. státech nezastavily proces formování nár. liter. 1624 postuluje M. Opitz ve své Německé poetice zákonitosti, jimiž se snaží oprostit n. l. od přílišné závislosti na cizích vzorech. V duchu nastupujícího baroka vyzvedá lyriku a tzv. vyšší drama, tragédii. Protestantský i kat. tábor vytváří v jejím duchu formálně dokonalou duchovní poezii s výraznými smyslovými prvky P. Gerhardt (1607-76), G. Weckherlin (1548-1653), P. Fleming (1609-40), F. von Spee (1591-1635), Angelus Silesius (1624-77). Dram. tvorba kulminuje v A. Gryphiovi. Vrchol a přesycenost v pozdně barokní poezii představuje Ch. Hofmann von Hofmannswaldau (1617-79) a D. Casper von Lohenstein (1635-83). Vynikajícím prozaikem doby barokní byl H. J. Ch. von Grimmelshausen, jehož dílo je vyvrcholením real. zobrazení doby 18.st. a zápasů o věd. pochopení světa, o přiznání přirozeného práva plného rozvoje osobnosti každému člověku. Centra vzdělanosti se přesouvají z knížecích sídel do měst (Hamburk, Lipsko). Osvícenský program podle fr. vzoru rozpracovává pro literaturu J. Ch. Gottsched v Kritickém básnictví (1729). Nositelem osvícenských idejí se stává inteligence vzešlá z měšťanstva. Středověký obraz světa je definitivně narušen i novou recepcí antiky a burž. kritikou náb. (G. E. Lessing, F. Klopstock, M. Wieland). Kolem roku 1770 vystoupilo lit. hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Přelom 18. a 19.st. byl obdobím prvního svět. vzestupu n. l., tzv. klasiky. Pomocí nové est. koncepce zpracovala na vyšším um. stupni human. ideály osvícenství i hnutí Sturm und Drang a propagovala všestranně rozvinutého člověka. Vrcholem tohoto období byla kulturněhist. díla Herderova, Goethova a Schillerova lyrika a drama, Goethovy a Wielandovy romány, které se staly modelem vývojového románu 19.st. Pro své human. a dem. smýšlení a mistrovství formy, vycházející z klas. odkazu, jsou zařazování Jean Paul a F. Hölderlin do období mezi klasiku a romantismus. Současně s klasikou působil romantismus, pokoušející se vyslovit k problematice vztahu jedince a spol. z jiného pohledu. Odmítal pozvolna se etablující, osvícenstvím propagovaný pohled na svět a svůj vzor hledal v duchovní jednotě středověku. Za tvůrčí subjekt považoval neomezeného jedince, historii nechápal v konkrétních spol. vztazích, které se pokoušel nahradit únikem do fantazie (Novalis, A. W. a F. Schlegelové, L. Tieck). Za klad je nutno považovat silný vztah k lid. dědictví, lid. slovesnosti (L. A. Arnim, C. Brentano). Období tzv. osvob. válek 10. a 20.let 19.st. bylo obdobím sváru klas. a romant. pojetí umění a obráželo dobové rozpory (H. von Kleist). Znovu se objevily pohádkově fantastické náměty (E. T. A. Hoffmann, A. von Chamisso), lidový prvek romant. se projevil v lidových i umělých pohádkách (bratři Grimmové, W. Hauff, 1802-1827 a v lyrice (J. von Eichendorff, mladý H. Heine). Po 1830 se liter. výrazně politizovala. Toto tzv. předbřeznové období bylo charakteristické publicistikou (H. Heine, L. Börne), polit. lyrikou (H. F. Freiligrath, G. Herwegh, Heinrich Heine, G. Weerth), románem (K. Gutzkow, H. Laube) a dramaty Büchnerovými. Stranou polit. dění doby tvořil E. Mörike. Porážka rev. 1848 způsobila odklon měšťanských vrstev od jejich původních rev. ideálů; v této situaci se drama dostává do krize, v próze dostávají přednost drobnější útvary, lyrika se privatizovala. Rozvíjel se tzv. měšťanský real. (nedosahující úrovně real. ostatních liter.), který zobrazil krizi spol. aktivity (W. Raabe, T. Storm, F. Reuter, O. Ludwig). Cást autorů považovala narůstající rozpory za neměnné (Ch. F. Hebbel, R. Wagner). Sjednocení Německa 1871 vedlo human. orientované autory k hlubšímu odstupu od vládnoucí skupiny, a tím k důslednější kritické analýze poměrů ve formě rozsáhlého spol. románu (T. Fontane). Nadšení z pozdního, ale přece jen uskutečněného sjednocení národa přivedlo některé autory ke glorifikaci a mytizaci ,,germánských" vlastností, ke kultu rasově čistého héroa, nadčlověka (F. Nietzsche). Rozvinutý krit. potenciál měšťanského real., sílící zostřování sociálních rozporů a návaznost na svět. liter. daly vzniknout skupině naturalistů, jejichž drastická výpověď o skutečnosti však většinou nepřesáhla její pouhý popis a utápěla se ve fatalismu ,,neřešitelných" spol. vztahů (G. Hauptmann, H. Sudermann, 1857-1928, M. Halbe, 1865-1944, A. Holz, 1863-1929). Naturalisté ovlivnili zejm. drama a prózu, lyrika se ubírala cestou estetizace skutečnosti (Detlev von Liliencron, R. Dehmel). Přesycenost drastickým naturalismem, mylně chápaným jako vrchol real., a krizový stav spol. přispěly na přelomu 19. a 20.st. k úniku od reality a k vytváření antireal. lit. směrů. Soustavný odklon od human. dědictví klas. liter. vedl k zdůraznění subjektivismu, k vyhranění estetizujících a mysticizujících pozic i k novému vzestupu náb. orientované liter. (novoromantici, novoklasicisté, kruh kolem S. Georga, dekadence). Rozvoj zaznamenávala i různorodá, většinou reakčně zaměřená regionální liter. (Heimatliteratur). Počátkem 20.st. se také konstituovala výrazná skupina, navazující na nejlepší tradice real. a human. liter. domácí i svět., jejíž činnost a tvorba je pro liter. 20.st. rozhodující; buržoazně dem. kritičtí realisté H. a T. Mannové, H. Hesse, L. Thoma, J. Wassermann. Kolem 1910 vyrostla z krize tech. spol. skupina expresionistů, jejichž kulminace těsně před l.svět. válkou a během ní přinesla human. patos abstraktního lidství v boji proti tušeným ničivým silám nezvládnutelné nebo zneužité techniky (J. R. Becher, G. Heym, E. Laskerová-Schülerová, opožděně raný B. Brecht v lyrice, Carl Sternheim a G. Kaiser, 1878-1945, v dramatu); na nihilistické až reakční pozice se dostal G. Benn (1886-1956). Předchůdcem expresionismu byla dramata F. Wedekinda. Poválečná doba znamenala pro Německo ekonomický i morální úpadek, v němž dozníval expresionismus. Stabilizace kap. v polovině 20.let podnítila rozvoj tzv. nové věcnosti, jen zčásti zaznamenávající sociální problematiku doby, ale v protikladu proti předchozímu expresionismu nadšeně zobrazující svět tech. pokroku ve formě ,,věcné výpovědi" (A. Döblin, E. Kästner). Vznik KSN a ideje vítězné proletářské rev. v Rusku byly mocnými impulsy pro formování social. liter., která navazovala na pokrokové real. tradice vlastní liter. a na formující se proletářskou sovětskou liter. Příslušníci hnutí se sdružili koncem 20.let ve Svaz proletářskorev. spisovatelů (J. R. Becher, B. Brecht, Anna Seghersová, W. Bredel, L. Renn, H. Marchwitza), z nichž hl. dram. tvorba a teorie B. Brechta zaznamenala svět. úspěch a ovlivnila vývoj svět. dramatu až do souč. Proces polarizace sil a politizace spol. výmarské rep. se odrazil v nebývalém rozkvětu románové tvorby (H. a T. Mannové, A. Zweig, L. Feuchtwanger, L. Frank, E. M. Remarque). Po nástupu fašismu opouští drtivá většina spisovatelů svou vlast a odchází do emigrace (Paříž, Moskva, Praha; Mexiko, USA, Palestina). Doma zůstalo několik spisovatelů v tzv. vnitřní emigraci (H. Fallada), jinak byla domácí liter. ve znamení šovinismu, vypjatého nacionalismu a fašismu (E. G. Kolbenheyer, 1878-1962, H. Grimm, 1875-1959).
