německá literatura, I.
německá literatura, II. má své počátky v zaříkávadlech, kultických písních a posléze v přednášených oslavných a hrdinských písních (fragmentárně dochována Píseň o Hildebrandovi ), ještě velmi málo ovlivněných postupující christianizací. Ta začíná do liter. aktivněji zasahovat na přelomu 8. a 9.st., kdy produkovala převážně tzv. misionářskou liter., která se ve své první fázi snažila přiblížit kř. svět. názor na základě tradovaných pohanských představ (Wessobrunnská modlitba , fragment Muspilli či význ. epos Heliand ). Ve střediscích vzdělanosti klášterech - vznikaly glosáře, křestní formule či modlitby (Otče náš ). 10.st. bylo zcela ve znamení latinizace něm. kult. Do popředí se dostalo lat. dílo řeholnice Hrotsvithy z Gandersheimu (dram. dialogy) a epos Ruodlieb v lat. hexametrech. Po stoletích stabilizace světské i duchovní moci docházelo v l l.st. k prvním vážným rozporům. Vítězství clunyjské reformy dalo impuls asketickému duchu v písemnictví (kázání, duchovní hist. dílo Annolied ), proti kterému se stavěla počínající lat. vagantská poezie se svou smyslovostí a radostí ze života (Archipoeta ). Křížové výpravy 12. a 13.st. a dobyvatelská polit. dynastie Hohenštaufů daly vzniknout rytířskému stavu, který si v protikladu k dobové círk. askezi vytvořil své ideály; ty se odrážely v dvorské rytířské liter., jejímiž hl. formami byly lyrika a epos. Nastoupilo období světských eposů (Píseň o Rolandovi . Kaiserchronik ) a tzv. minstrelské poezie (Spielmannsdichtung ), v níž jsou skryty zárodky budoucích knih lid. čtení (Vévoda Arnošt . Král Rotker ). Stylizovaným centrem dvorského života se stala šlechtična, oslavovaná v písních přesně stanovených a dodržovaných forem - minnesangu. Jeho vývoj šel od oslavy ženy mužem, kterému slibuje svou lásku (Kürenberg), přes ideál nedosažitelné vdané ženy (Heinrich von Morungen, 1150 až 1222) až k tzv. Gottesminne (abstraktní božská láska) pozdního minnesangu v lyrice Hartmanna von Aue. Největším představitelem minnesangu, obohaceného o prvky taneční a lid. písní, byl Walther von der Vogelweide. Vedle minnesangu bylo těžiště liter. 12. a 13.st. ve dvorském eposu. Jeho předlohami byly zpočátku ant. a orient. náměty (Heinrich von Veldeke), později, hl. fr. vlivem, pověsti keltsko-brit. cyklu o králi Artušovi. Jeho nejvýraznějšími zástupci se stali Hartmann von Aue (Erec , Iwein ), Wolfram von Eschenbach (Parzival ) a Gottfried von Strassburg (Tristan a Isolda ), jimž byly vzorem rytířské romány Chrétiena de Troyes a Thomase z Bretaně. K největším pokladům středověké něm. liter. tohoto období však patří mistrovský epos neznámého autora Píseň o Nibelunzích . spojující období předfeud. s obdobím dvorským, a pozdější hrdinský epos Kudrun . Rostoucí síla m. ve 13. a 14.st. a úpadek císařské moci vedly ke spol. kritice z pozic nastupující měšťanské třídy nebo v jejím zájmu (Freidank, konec 12.st.-1233, Reinmar von Zweter, kolem 1200-1260, novelista Stricker, l.pol. 13.st.). Velké obohacení lit. němčiny přineslo hnutí žebravých řádů ve formě mystické liter. 14.st, nezřídka pronásledované oficiální církví pro různé hereze (Mistr Eckhart, 1260-1327 až 1328, H. Seuse (Suso), 1295-1366, J. Tauler, kolem 1300-61). Vedle již tradičních duchovních her (pašijové, vánoční), které nabývaly na rozsahu a přebíraly mnoho světských prvků, vznikají tzv. masopustní hry s náměty z všedního života. Vynález knihtisku dopomohl k dosud nebývalému rozšíření liter. Vydávala se prozaická zpracování středověkých rytířských eposů, různé lat. a it. povídky ve formě knih lid. čtení, jejichž dovršením byly knihy Faust , Till Ulenšpígl aj. Na přelomu 15. a 16.st. se nebývale vzmohla měšťanská kultura: řemeslnické kruhy pěstovaly tzv. mistrovský zpěv (Meistergesang), jehož rozkvět nastal hl. v Norimberku (H. Sachs).
