myšlení obecně
myšlení, nejvyšší forma akt. odrazu obj. skutečnosti, spočívající v cílevědomém, zprostředkovaném a zobecněném poznávání podstatných souvislostí a vztahů předmětů subjektem, ve vytváření nových idejí, v předvídání událostí a činů lidí. Vzniká a realizuje se v procesu kladení a řešení praktických i teor. problémů. M. je nejvyšším produktem vysoce organizované živé hmoty, tj. mozku, nejvyšší formou psychické činnosti a lidského poznání. Vzniká a vyvíjí se v těsné souvislosti s praxí, jazykem a spol. životem. Proces m. se realizuje prostřednictvím biol. substrátu (mozku) v různých formách a strukturách (v pojmech, kategoriích, teoriích), v nichž se zachycuje a uchovává poznávací a hist.-spol. zkušenost lidstva. Opírá se o smyslovou zkušenost, avšak na rozdíl od smyslového odrazu, jehož výsledky přepracovává, poskytuje možnost získávat poznatky o takových vlastnostech a vztazích předmětů, jež jsou bezprostřednímu smyslovému poznání nedostupné. M. povyšuje poznávací možnosti člověka na kvalitativně novou úroveň, proniká do skrytých zákonitostí a podstatných souvislostí přírody, společnosti a rovněž samého myšlení. Myšlení představuje ideální reprodukci reálného světa. Otázka povahy myšlení těsně souvisí se zákl. filoz. otázkou. Na půdě filoz. se poprvé m. vyčlenilo jako zvl. forma poznávací činnosti vydělením ze souhrnu psychických procesů. Starořečtí filozofové (Parmenidés, Hérakleitos) rozlišovali z hlediska výsledků myšlenkové činnosti "mínění" jako výraz každodenního vědomí a "pravdu" jako postižení obecných zákonitostí vesmíru, nezávislou na subjektu. Démokritos dokazoval, že atomární skladba předmětů je postižitelná jen rozumem. Sofisté obrátili pozornost k analýze jazykových a log. prostředků m.; protože však odvozovali m. od subj. vlastností člověka, docházeli k relativistickým závěrům. Sokrates hlásající požadavek sebepoznávání, usiloval očistit m. od nejasných a nepřesných představ; spojoval m. s komunikací mezi lidmi, hledal pravdu v dialogu. Platón pokládal za rozhodující znak m. jeho ideálnost; svět idejí považoval za zvláštní druh reality, tvořící obsah myšlení. Aristoteles je tvůrcem učení o formách a strukturách m., jež položilo základ pro vývoj formální logiky; odhalil mj. dialektiku přechodu od vjemu k myšlence. Mater. linie pojetí m. se rozvinula již v antice; Epikúros a Lucretius spatřovali v ideálním obsahu m. jev podmíněný materiální skutečností, otisk působení vnějších předmětů. Novověká filoz. rozvinula jak empirickou (F. Bacon, J. Locke), tak racionalistickou (R. Descartes, B. Spinoza) koncepci myšlení. Idealistické chápání m. v něm. klas. filoz. obsahovalo plodnou ideu aktivity myslícího subjektu. Naproti tomu pozitivismus 19.st. (A. Comte, H. Spencer) popíral všeob. zákony vývoje přírody, společnosti a m., redukoval teor. m. na zjišťování faktů a empiricky pozorovatelných souvislostí mezi nimi. Pozitivistické a novopozitivistické přístupy k m. dominují v teoriích m. i ve 20.stol. Novopozitivismus aj. analytické směry se soustřeďují na rozbory formálně log. aspektů m., ignorujíce obsahové momenty myšlenkové aktivity člověka. Proti nim intuicionistické, fenomenolog. a existencialistické koncepce chápou m. buď jako "zření" ideálních podstat, nebo popírají schopnost člověka racionálně myslet ve smyslu adekvátního rozumového postihování obj. skutečnosti. - Lidské myšlení, pokud neporušuje pravidla logiky a opírá se o spol.hist. praxi, se přibližuje abs. pravdě. Tato základní tendence m. může být narušována omyly a též poruchami m. Při omylu je subjekt sice přesvědčen o pravdivosti určitých tvrzení, ta však neodpovídají obj. realitě proto, že vznikla na zákl. smyslových klamů nebo chyb v m. Chyby, omyly a iluze tohoto druhu třeba odlišovat od poruch m., jimiž se zabývá psychopatologie a psychiatrie: zpo malené m. bývá projevem celkového útlumu, např. při velké únavě, zastřeném vědomí nebo depresi; překotné myšlení (myšlenkový trysk) vzniká např. při manické náladě; roztržité m. odbočuje od tématu, vyskytuje se ve výrazné formě u dětí nebo u slabomyslných osob; ulpívající m. setrvává u určitého detailu, pojmu nebo výrazu, k němuž se stále vrací (vyskytuje se např. u organických poruch mozku); nevýpravné m. není schopno myšlenku rozvinout a objevuje se např. u demencí; inkoherentní (nesouvislé) m. bez log. a obsahové spojitosti myšlenek se objevuje např. u schizofrenií nebo delirií; autistické m. se odvrací od vnější skutečnosti a řídí se vnitřními volnými asociacemi; paralogické m. nahrazuje log. a významovou souvislost souvislostí jinou, např. afektivní, (u schizofrenie). Spojitost m. a jaz. se projevuje v tom, že poruchám m. odpovídají zpravidla analogické poruchy řeči.
