motivace obecně
motivace [-ty-, lat.] stav připravenosti pro určité chování; soubor vnitřních faktorů, které podněcují člověka k činnosti a zaměřují tuto činnost k určitému cíli - opak demotivace (faktory nestimulujicí k urč. činnosti). Zvl. skupinu tvoří koncepce motivačních teorií zal. na specifických motivačních okruzích (výkonová m.). V.t. drive; pud. Podrobně: 1. etologie stav připravenosti živočicha pro určité chování; proces zprostředkovaný centrální nervovou soustavou, podmiňující směr a intenzitu reakce živočicha na nejrůznější podněty. M. je vyvolávána a ovlivňována současně různými vnějšími a vnitřními podmínkami a vlivy. K vnějším podmínkám patří např. teplota, osvětlení, působení jiných organismů ap. K vnitřním podmínkám patří např. stav nasycenosti (hlad, přesycení), pocit bolesti, působení hormonů (nejčastěji hormonů pohlavních); 2. psych. dynamicky uspořádaný soubor vnitřních faktorů, které ve formě aktuálních či trvalých pohnutek k chování (jednání) podněcují člověka k činnosti a zaměřují tuto činnost k určitému cíli; proces skládání (řetězení) motivů a jeho výsledek (stav motivovaného chování); psychol. vysouzená proměnná realizovaná často na nevědomé úrovni, jejíž výsledky mohou, ale nemusí být uvědomovány. Relat. stálý soubor motivů charakterizující každého člověka (motivační struktura osobnosti) se vytváří v průběhu celého života jedince, je uspořádán hierarchicky (některé motivy jsou pro vystižení podstaty chování subjektu nezbytné) a není zcela konzistentní (rozpory v chování jedince). lntegrovanost motivační struktury je v přímé souvislosti s integritou osobnosti. V psychol. dosud neexistuje komplexní teorie m., která by vycházela z jednotné klasifikace dílčích teorií. Ve vývoji zákl. koncepcí m. lze v současné době rozlišit dvě tendence. První představují koncepce ovlivněné zejm. něm. racionalistickou filoz. Leibnizovou, senzualismem J. Locka a naturalistickou filoz.; motivační procesy jsou podle nich psychické děje determinované především vnitřními faktory subjektu. Tyto koncepce ozn. jako s u b j ekto vé chápou motivy buď jako procesy vyvolávané specifickými fyziol. podněty (teorie drivu, C. L. Hull), nebo jako vrozené, specificky orientované vnitřní zdroje aktivity (teorie pudů a instinktů, S. Freud). Druhou tendenci prezentují tzv. vzt ah o vé (relační) koncepce m., které se snaží o adekvátní vystižení vztahů mezi jedincem a prostředím na zákl. chápání živých organismů jako otevřených systémů, jejichž existence je závislá na získávání nezbytných životních prostředků z okolí a na vyhýbání se všemu, co jejich existenci ohrožuje (princip jednoty organismu a prostředí, I. M. Sečenov, I. P. Pavlov); ke vzniku vztahových koncepcí m. přispělo zejména psychol. učení K. Lewina a teorie H. A. Murraye (teorie potřeb, needs, a vnějších podnětů, presses, jako zákl. hybných sil lidské činnosti). - Model struktury motivačních procesů předpokládá existenci několika vzájemně spjatých, na sebe navazujících a navzájem se prolínajících rovin. Vl. základnu motivačních procesů tvoří motivační dispoziční struktury, které nejsou bezprostředně přístupné vědomí a jsou nejvzdálenější od provádění činnosti (v užším smyslu potřeby, v širším smyslu zájmy, postoje a individuální systémy hodnot). Druhou mezní rovinou je prožívání motivačních procesů, které má relat. přímý vztah k provádění činnosti a ve kterém pravděpodobně dochází k integraci několika současně aktualizovaných motivačních dispozičních struktur do jednoho motivu, vztaženého ke konkrétnímu objektu jako nositeli existenčních podmínek (aktualizované potřeby integrované v motivu). Motivační procesy nejsou spjaty s činností přímo, ale prostřednictvím svého začlenění do mechanismu psychického řízení činnosti, v němž hrají důl. roli vedle motivačních procesů zejm. procesy kognitivní. - Zvl. skupinu tvoří koncepce motivačních teorií zal. na specifických motivačních okruzích (výkonová m.).
