moteto
moteto [it.], motet - forma polyfonní hudby v 13.-18.st.; stylově i funkčně velmi proměnlivá. M. vzniklo ve Francii otextováním vrchních hlasů klauzuly; ve 13.-14.st. mělo 2-4 hlasy (odspodu : tenor, motetus, triplum, quadruplum) s různými texty (nejčastěji lat. všeobecně duchovními a fr. světskými). Tenor byl zpravidla bez textu, provozován instrumentálně a citoval rytmicky upravenou chorální melodii (c. f.). V období fr. ars nova se uplatnilo izorytmické utváření tenoru (často též instrumentálního kontratenoru, později i textovaných hlasů) a m. se proměnilo z drobné kompozice ve velkou a náročnou formu (P. de Vitry); v l.pol. 15.st. plnilo 4-6hlasé izorytmické m. funkci slavnostní hudby k určité příležitosti. - Ve stř. Evropě se od konce 13.st. do pol.15.st. vyvíjel jednodušší homorytmický typ lat. m., jehož textovaný tenor neužíval c. f.; byl pěstován až do 16.st. - Renes. typ m. užíval jediný lat. text (duchovní či k určité příležitosti); nejprve mělo m. 3-6 hlasů a vokálně instrumentální obsazení; tenor se stal hlasem stř. (někdy zpracovával c. f.); postupně převládla důsledná imitační práce a vokální obsazení; vzrůstala pozornost k zhudebněnému textu. Ve 2. polovině 16.st. se rozšířila v m. vícesborová 8-12hlasá faktura, s přechodem k baroku rostl podíl instrumentální složky. V baroku se uplatňovala koncertantní i fugová věta, doprovázený sólový zpěv recitativní či ariózní. V protestantských zemích byly zhudebňovány texty v nár. jazycích (J. S. Bach). Od pol.18.st. se m. občas objevuje jako ozn. kratších chrámových skladeb (W. A. Mozart, J. Brahms, A. Bruckner, C. Franck).
