manicheismus
manicheismus [-ny-iz-], náb. učení vytvořené ve 3.st. v novoperské říši Máním z chaldejsko-babylónských, perských a kř. mýtů (prvky zoroastrismu, kř. a synkretického gnosticismu). Vyzdvihlo dualismus dobra (světla, tj. boha a jeho říše) a zla (tmy, tj. ďábla a jeho říše), projevující se v neustálém boji. Dobru přisoudilo duchovní (spirituální) povahu, zlu hmotnou (materiální). Mání zcela zavrhl Starý zákon a zčásti i Nový zákon; popřel možnost existence hmotného Kristova těla, protože lidské tělo jakožto nositel zla nemůže být nositelem božství. M., který nalezl stoupence v Asii, sev. Africe a již. Evropě, byl záhy odsouzen církví (např. Augustinem) jako kacířské učení, císařskými edikty jako učení podvratné. Zákl. myšlenky m. přetrvaly v učení některých heretických náb. sekt (např. katarů, albigenských).
