mýtus
mýtus [z řec. lat.], báje - a) báje, bajka, pověst; vyprávění o bozích, hrdinech, démonech ap. na základě prvotních náb.-ideal. představ o světě a životě. M. byl zpočátku spojen s kultem a byl úzce spjat s rituálem. V antické filozofii byl m. od doby Platóna chápán jako výtvor fantazie; b) přeneseně smyšlenka, výmysl, blud. (Odtud mytický, mytizovat a opak demytizovat apod.) - Mýtus, báje je vybásněný příběh, nejčastěji o bozích, vládcích, hrdinech, démonech a dějích z pradávných časů, kde se líčí přírodní síly určitou symbolickou formou. Mýty původně vznikaly v návaznosti na kult lokálního božstva a byly určeny k přednesu. Přírodní děje, jevy i jednotlivá božstva jsou v nich antropomorfizovány. Mýty lze doložit u všech národů starověku od dob, kdy jednotlivé kultury vytvořily písmo, aby mohly být mýty zaznamenány. Řecký m., součást evropského kulturního dědictví, vytvořili Homér (11. - 7. stol. př. n. l.: Illias, Odyssea) a Hesiodos (8. - 7. stol. př. n. l.: Theogonie, m. o Prometheovi, o Pandoře). Na římské mýty (o založení Říma, Aeneas) mělo podle odborníků silný vliv lidové podání. - Za pozůstatky starověkých mýtů byly od počátku vědeckého zájmu o tyto slovesné druhy považovány pohádky. Vznikla mytologická škola pohádkoslovného bádání, kterou založili bratři Grimmové. Hlásili se k ní v polovině 19. stol. také čeští badatelé. Zastáncem tzv. solární mytologie byl K. J. Erben, který mytologickými souvislostmi vysvětloval hlavní motivy pohádky o Zlatovlásce nebo o třech zlatých vlasech Děda Vševěda a který zprvu hledal hlubší ohlasy mýtů i v lidových písních. - Hledání stop praslovanských mýtů v českém folklóru vedlo v průběhu 19. stol. k svérázným interpolacím pohádkových i některých pověstních námětů, kam byly dosazovány postavy z původního pohanského panteonu starých Slovanů (Morana, Bělbog a Černobog, bohyně Lada).
