lidová architektura
lidová architektura, lid. stavitelství ozn. staveb na vesnici (obydlí, hosp. a kultovní objekty) a zčásti i obytných domů venkovských m.; jako l. a. lze u nás označit venkovské stavby asi od 17.-18.st. vrcholným obdobím je 19.st.; od 18.století se zlepšením hosp. podmínek na venkově a po tereziánských a josefínských reformách začínají řemeslně náročné práce provádět specialisté, kteří zprostředkovali vliv slohového um. na est. staveb; podle místního rozvoje řemesel (tesaři, zedníci), dosažitelnosti stavebního materiálu (dřevo, kámen, hlína, cihly), sociální organizace a podobně, vznikaly regionální typy staveb, lišící se půdorysným a vnitřním uspořádáním, materiálem, jeho zpracováním a výtv. pojetím. Pro č. a sl. lid. stavitelství jsou charakteristické roubené stavby (v horských a podhorských oblastech), v nížinách hliněné; od konce 18.st. převládala zděná arch. (v 19.st. řada typů: baltský, hanácký, polabský); další změny nastaly koncem 19.st. (prům. výroba stavebních materiálů) a zejm. po socializaci vesnice.
