libost-nelibost
libost-nelibost, psychol.-filoz. kategorie ozn. prožitkové kontinuum vymezované nejčastěji póly příjemnosti a nepříjemnosti (resp. uspokojení a neuspokojení), které je pokládáno zejm. dynamickou psychol. za zdroj primárních motivací i za projekční oblast subj. zpracovaných kvalit (podnětů) vnějšího i vnitřního prostředí jedince. Libost jako opak nelibosti představuje souhrn subj. žádoucích počitkových kvalit, odrážejících se v celkově příznivém emocionálním ladění jedince (pocit vyváženosti a uspokojení; elementární, obj. nedefinovatelná kvalita citů, podložená touhou setrvat ve fázi uspokojování individuálních potřeb bez jakékoliv frustrace; podle homeostatické teorie W. B. Cannona (1871-1945) souborné cítění pronikající integrované ,,já" při dosahování optimální hladiny napětí; vnitřní stav organismu provázející redukci psychofyziologicky determinovaného napětí). Dosahování libosti a minimalizace nelibosti je primárním principem (psychoanalýza) i sekundárním cílem (hédonismus, hédonistická psychol.) lidského jednání. V hist. pohledu je dynamika libosti a nelibosti chápána jako psychický jev biol. vždy totožný (G. T. Fechner, H. Ebbinghaus), lišící se pouze svými fenomenologickými charakteristikami (T. Ribot). Použití synonyma slast pro výraz libost není z psychol. hlediska přesné, protože za určitých podmínek se může stát pramenem libosti i bolest (protikladnost principu slasti a principu reality). V.t. estetická libost.
