láska filozofie
láska, filoz. morálně est. cit spočívající v nezištné a hluboké náklonnosti ke svému předmětu, v oddanosti, která vyvádí jednotlivce za jeho meze (l. k určité osobě, vlasti, lidstvu, k ideji nebo věci); v užším smyslu hist. vzniklý a spol. určený nejvšestrannější a nejintimnější svazek mezi mužem a ženou, zal. na polárním vztahu mezi pohlavími, jehož podnětovým zdrojem je lidská sexualita. L. je spjata s tendencemi partnerů vzájemně se uznávat, oceňovat, projevovat si úctu a navzájem se podporovat. Dotýká se celé osobnosti člověka a směřuje k trvalosti a výlučnosti. Vzniká jako zcela spontánní a v tomto smyslu nepředvídatelný výraz niterných hlubin člověka; nelze ji vynutit ani ji libovolně vyvolávat nebo přemoci. Její životní závažnost a složitost plyne ze skutečnosti, že se v ní jako v ohnisku kříží a vzájemně prostupují protiklady biol. a duchovního, osobního a společenského, intimního a spol. významného. Na jedné straně v sobě pohlavní a rodičovská l. zahrnuje zdravé biol. instinkty společné člověku i živočichům, na druhé straně l. jako ideová oddanost myšlence může být nesena intelektuálním nadšením, jež vzniká teprve na určitém stupni kult. vývoje. Svým objektem a psychol. obsahem se l. matky k dítěti, l. milenců a l. občana k jeho vlasti značně liší, nicméně je všechny spojuje nepřítomnost jakéhokoliv egoismu, vypočítavosti a omezeného interesu. G. W. F. Hegel spatřoval v tomto úplném sebezapomenutí v druhém nejúplnější sebenalezení. Různé podoby lásky znali již starověcí Řekové, kteří rozlišovali pojmy erós, filiá, storgé a agapé. Erós je živelná a sebe sama zapomínající vášnivá zamilovanost, ať v ní převládá tělesnost nebo duchovnost, jež nezná ani soucit, ani shovívavosti; filiá je láskou přátelskou, podmíněnou sociálně i vlastní volbou; storgé je láskou ve smyslu oddanosti a něhy zejm. v rodině; agapé je obětavá a útrpná l. k bližnímu. Mytol.-filoz. myšlení Řeků chápalo l. jako kosmickou sílu, podobnou gravitaci (Erós). Pro Empedokla je celý vesmír tvořen a řízen bojem lásky a nenávistí. Pro starověké myšlení je obecně charakteristický hylozoismus, v němž l. vystupuje jako tvořivá a spojující hybná kosmická energie. Jinou linii představuje Platón, jenž v Hostině staví vedle smyslné zamilovanosti a okouzlení tělesnou krásou a proti ní vyšší ideální lásku, jejímž předmětem je absolutní dobro a absolutní krása (odtud zjednodušená populární představa beztělesné, ,,platonické lásky"). Platón spatřoval zdokonalování l. v přechodu od smyslné formy v duchovní. Erotická literatura se šíří jak v řeckořímské antice (Ovidius, Ars amatoria ), tak ve staroindické liter. (Kámasútra ). Antický mýtus o l. jako kosmické síle se odráží dokonce u tak real. myslitele, jakým byl Aristoteles, jenž spatřoval v l. vesmírnou sílu hýbající nebeskými sférami. Pokračováním této linie je Poseidóniovo učení o vesmírné sympatii mezi věcmi a přír. silami, jež se stalo populárním v renesanci i v nové době (J. W. Goethe). Křesťanství spatřovalo v l. podstatu svého boha a zároveň hlavní příkaz pro člověka; l. k bližnímu má být všeobecná, nemotivovaná, obětavá a sebezapírající, má objímat i nepřátele a hříšníky. Epocha renesance se vrátila k platónskému erótu, který stoupá od lásky smyslné k lásce duchovní. B. Spinoza radikálně přehodnotil scholastickou představu o intelektuální l. k bohu (amor dei intelectualis); l. tvořící ústřední pojem Spinozovy etiky znamená nadšení a závrať ducha před hlubinami bytí a kosmu; neočekává však opětování l. z těchto hlubin. Filozofie l. fr. encyklopedistů polemizovala s asketismem, akcentovala radostnost přirozeného citu l. a spojovala jej též s rozumným zájmem jedince, s hédonistickou slastí i pocity štěstí; rozhodně obhajovala oprávněnost požitku. Epocha fr. revoluce konce 18.st. viděla v l. hnutí prolamující stavovské i věroučné bariéry a spojující to, co zvyk a spol. konvence rozdělily (F. von Schiller). Něm. romantika a něm. klasický idealismus interpretovaly l. jako metafyzický princip jednoty, v němž se překonává rozumový rozkol na subjekt a objekt. Pro celé 19.st. je charakteristické pojetí l. stavějící ji do protikladu k "rozumnému" prakticismu. Do vysokého stupně abstrakce dovedl koncepci l. antropologismus L. Feuerbacha, spatřující v l. rodovou podstatu člověka a sledující její odcizení v náb. vírách. Pesimistická filoz. l. 19.st. se pokoušela zbavit ji "iluzí". Pro A. Schopenhauera je pohlavní l. pouhou iluzí, kterou iracionální svět. vůle obluzuje jednotlivce jen proto, aby se stali slepými nástroji zachování rodu. Na přelomu 19. a 20. století podnikl S. Freud soustavný pokus rozpracovat platónskou ideu l., která pův. spojuje erotickou vášeň s jevy duchovního života; avšak zatímco u Platóna láska nalézá ve svém zduchovnění svou pravou podstatu, u Freuda se nakonec redukuje na pohyb a přeměny libida. Filoz. života vidí v l. jedno ze synonym života, jehož principem je tvorba a svoboda; podle M. Schelera jedinec v l. souzní se světem hodnot, vchází do prostoru svobody a vlastně teprve v l. se stává osobností. Motiv svobody ještě zesiluje v existencialismu; představitelé náboženského existencialismu (M. Burer, G. Marcel) hovoří o l. jako o spontánním průlomu v "ty", o cestě z anonymního "míti" v osobní "býti".
