tibetské výtvarné umění
tibetské výtvarné umění, po období megalitického a nomádského um. zvěrného stylu se od 7.st. rozvíjelo pouze ve formě lámaistického um. pod vlivem ind. um. (buddhismus, tantrismus), později příjímalo i čín. naturalistické prvky; chrámová a klášterní arch. inspirovaná ind. formami (sloupové sály, transformace stúpu v kvadratickou stavbu s kruhovou nástavbou, věžové svatyně - čhörteny), z profánní arch. byly význ. středověké palácové stavby pevnostního charakteru (palác Potala ve Lhase). Charakteristickým typem obytného domu se stala budova pevnostnlho charakteru, čtvercového půdorysu, se zkosenými, k vrcholu se zužujícími stěnami a rovnou střechou, většinou bílená, zdobená malovaným vlysem a pestrými tkaninami, upevněnými na fasádě. Soch. a mal. bylo silně ovlivněno buddhismem a rozvíjelo se zejm. v klášterech (nástěnné fresky, knižní mal., thangky); středověké soch. reprezentují polychromované reliéfy vysekané do skal, chrámové sochy, bronzové a dřevěné plastiky bohů a démonů a portrétní sochy světců. Až do 20.st. přežívají tradiční tech. a výzdobné prvky u výrobků uži.tého um. (výšivky, hud. nástroje, koberce, bronzové kultovní náčiní).
