konvergence obecně
konvergence, [lat.] ang. convergence - 1. sbíhavost, sbližování; např. v ekon. konvergence nákladů a směnných kurzů apod.; opak divergence; 2. mat. jeden ze zákl. pojmů mat. analýzy, úzce související s pojmem limity. Slovo k. a příbuzná slova - konvergovat, konvergentní - se používají k vyjádření toho, že uvažovaná proměnná veličina se neomezeně blíží nějaké dané hodnotě (limitě). Hovoří se např. o konvergenci posloupnosti, řady a podobně. Jestliže vlastnost konvergence závisí na nějaké proměnné, pak hodnoty této proměnné, v nichž ke k. dochází, se nazývají body konvergence. V teorii integrálu vyjadřuje slovo k. obvykle to, že daná funkce má integrál a jeho hodnota je konečná. V numerické mat. se hovoří o konvergenci přibližných metod výpočtu; 3. hor. sbližování přímého nadloží, podloží a boků důlního díla v důsledku vyrubání užitkového nerostu v dole. K měření k. slouží nejčastěji konvergenční stojky složené ze dvou zasunovatelných trubek. Konvergenční stojka zaznamenává výsledné relat. pohyby, tj. poklesy stropů a zvedání počvy současně. Pro kontinuální záznam k. v chodbách a v porubech je vhodný mech. registrační konvergometr (MRK). Velikost k. závisí na velikosti horských tlaků, mech. vlastnostech hornin a stabilitě důlního díla; 4. úhel mezi dvěma poledníky; 5. biol. vznik podobností v různých vývojových liniích, které pocházejí z různých předků, ve znacích, které u předků byly více rozdílné; např. křídlo netopýrů a pterodaktylů. Získané podobnosti nejsou homologické, ale analogické (konvergentní). K. vznikla jako přizpůsobení k životu v podobných životních podmínkách a směřuje k homeomorfii, tj. morfologické podobnosti jedinců náležejících různým fylogenetickým liniím, např. proudovitý tvar těla ryb a kytovců; skákavé zadní končetiny některých vačnatců, hmyzožravců a hlodavců. V.t. paralelismus; 6. lék. convergentia - souhyb očí, tj. takové stočení očí, při němž se osy očních koulí sbíhají a protínají v určitém fixovaném bodě. Uhel, který osy spolu svírají, se nazývá úhlem konvergence. lmpulsem pro k. je dopad zrakových podnětů na rozdílná (disparátní) místa sítnice; 7. zeměpis k. subtropická, pás mezi 22° a 45° zeměpisné šířky po obou stranách rovníku, do něhož se sbíhají odbočky mořských proudů ze S i J; k. subpolární, hranice mezi studenými polárními a teplými proudy nižších šířek. Na již. polokouli je mezi 50° a 60° j.š., na sev. polokouli je hranice nepravidelná (od Nového Foundlandu k již. Grónsku, k sev. Islandu a k záp. Spicberkám); 8. ekon. teorie, jejímž zákl. je teorie o postupném stírání ekon. rozdílů ve vývoji různě ekonomicky rozvinutých zemí. Nejznámějšími stoupenci teorie k. jsou amer. ekonomové P. Sorokin, J. K. Galbraith a niz. ekonom J. Tinbergen; teorie k. se též týkala stírání ekon., spol. rozdílů mezi býv. zeměmi s státně řízenými ekonomikami a demokratickými zeměmi s tržní, kapitalistickým systémem. Teorie vznikla v 50. letech 20. st. v souvislosti s věd.tech. rev. a růstem zespolečenštění výr. Většina autorů teorie k. dospěla buď k závěru o syntéze obou spol. soustav a o vzniku jednotné spol., nebo k názoru, že obě soustavy zůstanou zachovány, ale v podstatně změněné podobě.
