kompozice
kompozice [lat.] 1. sestavování, pořádání prvků do celku, skladba; 2. výtv. um. výstavba um. díla, vzájemný dialektický vztah mezi jeho jednotlivými částmi a celkem. K zákl. prvkům um. díla (jejich užití bývá nejdůležitějším slohovým kritériem) patří symetrie, izokefalie, perspektiva a možnost jejich různého uspořádání. Zvl. význam pro k. mají zákl. geom. prvky ve vzájemných vztazích. Rozlišují se planimetrické (trojúhelník, čtverec, kruh), stereometrické (kubus, prostor) a sférické (koule). Dále se odlišují zákl. formy a různé prostředky zobrazování geom. obrazců na obrazové bázi podobně jako projekční metody (perspektiva). Charakteristické jsou vzájemné poměry a uspořádání horizontál, vertikál a diagonál (vyvolávají statický dojem, klid, vyváženost; stoupající a klesající tendence diagonály navozuje dynamičnost). V rané renes. převládly plošné zákl. elementy, které vedly ke vzájemnému vyrovnávání směrů, k výrazu klidu a uzavřenosti. Jako dynamické plošné elementy k nim přistupují zakřivené linie (polospirály), elipsa, nerovnostranný trojúhelník aj. Jiným pořádajícím činitelem v obraze je k. barevná a světelná. K. architektonická je dána vzájemnou vazbou arch. tvarů, prostorů a hmot; 3. liter. záměrné uspořádání jaz. i tematických složek lit. díla v celek. V kompoziční výstavbě se projevují zejm. vztahy časové, místní a příčinné. V lyrice jsou kompozičními principy např. gradace, kontrast, paralelismus, opakování, pointa. Ve fabulovaných lit. dílech se tyto kompoziční principy uplatňují také, ale bývají přizpůsobovány dějovému vyprávění. Časové vztahy ovlivňují k. chronologickou (zal. na časově posloupném řazení dějového vývoje) a k. retrospektivní (porušuje časovou posloupnost, seznamuje nejprve s výsledky děje, potom následují příčiny zápletky). K. rámcová a paralelní jsou zal. na dvou nebo více paralelních dějových liniích. Kompoziční postupy se ve struktuře díla většinou prolínají a jsou charakteristické pro daný žánr; 4. jaz. skládání - způsob tvoření slov spojováním dvou nebo více slovních základů (vodo - pád), nebo i celých slov (práce - schopný); 5. hud. a) nauka o skladbě; souhrn znalostí potřebných ke skladatelské práci. Patří sem např. nauka o vedení hlasů, o harmonii, melodii, rytmu, o hud. formách, tektonice, instrumentaci, slohu a hud. druzích; b) též hud. dílo samo; c) komponování - tvoření hudby, skládání; 6. composición - ve špan. koloniích v Americe od 16.st. do zač. 19.st. systém legalizace nezákonného postupu kolonistů v oblasti pozemkové držby. Za určitý poplatek král. koruně byla uznána legalita vlastnictví půdy získané na úkor Indiánů nebo koruny. Systém k. sehrál význ. roli při vytváření velkých pozemkových majetků; 7. stroj. heterogenní slitina na zákl. cínu nebo olova k vylévání ložiskových pánví. Cínové k. obsahují vždy cín (Sn), antimon (Sb) a měď (Cu), například 10% Sb, 3% Cu, až 0,8% Ni a zbytek Sn. Olověné k. obsahují například 10% Sn, 15% Sb + Cu a zbytek Pb.
