klasická fyzika
klasická fyzika, souhrn fyz. disciplín, jejichž rozvoj byl dovršen na počátku 20.st.; vyvíjely se jako fyz. obraz makrosvěta přímo dostupného smyslovým orgánům člověka. Pojem k. f. obvykle zahrnuje Newtonovu mech., teorii elmag. pole, geom. a fyz. optiku, termodynamiku a klas. statist. fyziku. Vyvrcholením k. f. se stala speciální teorie relativity. Dominující postavení k. f. bylo otřeseno v období tzv. krize fyz. na přelomu 19. a 20.st., a to jejím selháním při interpretaci nových experimentálních poznatků (záření absolutně černého tělesa, fotoel. jev, atomová spektra). Pojmový aparát a zákony k. f. se ukázaly jako nepoužitelné pro popis malých systémů - molekul, atomů a částic. Krize fyz. se stala podnětem k rozvoji kvantové fyz. Neznamenala negaci k. f., ale vymezení její platnosti pro popis makrosystémů. K. f. není opakem kvantové fyz., ale jejím důsledkem při přechodu od mikrosystémů k makrosystémům. Obecná relativita, která je nekvantové povahy, je obvykle zahrnována do k. f. Termín k. f. není jednoznačně vymezen. Z filoz. a gnozeologického hlediska se někdy klade dělítko mezi k. f. a moderní fyz., do níž je vedle kvantové fyz. zahrnuta i fyz. relativistická. Společnými rysy obou těchto disciplín jsou: zásadní revize obsahu nejzákladnějších klas. pojmů a hypotéz (čas a prostor, hmota a energie, nespojitost fyz. veličin a dějů, vlnové vlastnosti částic), hluboké ovlivnění stylu věd. myšlení v přír. vědách i ve filoz. a silné impulsy rozvoje tech. 20.st. K. f. je i nadále důl. součástí fyz. Rozvíjí se v zákl. výzkumu a zejm. v tech. aplikacích v oblastech, kde se neprojevují kvantové jevy.
