jungmannovci
jungmannovci, literárně hist. označení pro tzv. ,,druhou" generaci č. nár. obrození, vstupující do kultury od pol. l.desetiletí 19.st. a výrazně poznamenávající její charakter v letech 20. a 30. Vedle J. Jungmanna, který vstupoval do literatury již s dřívějšími puchmajerovci, byli nositeli nového nár. programu J. Kollár, F. Palacký, P. J. Safařík, F. L. Celakovský aj. Ustředním prvkem koncepce nár. kultury se stalo slovanství. Zdrojem byla starší tradice nár. a slovanského cítění i Herderova filozofie lidskosti. Minulost se stala předmětem kultu a její obraz často vytlačoval možnost reálnější představy nár. vývoje. Obrozenecký problém chápali j. jako problém především jazykový; úsilí o č. vědu bylo vedeno zejm. k vybudování č. věd. terminologie. Slovník spisovného jazyka se rozšiřoval o výrazy z jiných slovanských jazyků, o slova lidová a o neologismy. Vrcholem jaz. snažení se stal Jungmannův Slovník česko -německý (1834-39). Význ. úlohu hrály překlady (Jungmannův překlad Miltonova Ztraceného ráje , Chateaubriandovy Ataly ). Snahy j. našly svůj lit. výraz i v bás. próze (J. Linda, Záře nad pohanstvem ) a v dramatu (F. Turinský, Angelína ). Vedle ohlasové poezie j. usilovali nalézt kořeny specificky č. a slovanské lit. tvorby (F. L. Čelakovský, V. Hanka); rozvíjela se časoměrná prozodie budovaná na ant. základě, která se stala prostředkem cesty za reprezentativní č. poezií (P. J. Safařík, J. Jungmann, F. Palacký, F. L.Celakovský). Jiný způsob představovalo patetické pojímání vztahů bás. subjektu ke společnosti nebo k přírodě v monumentálních cyklech lyrické poezie (J. Kollár, Slávy dcera; M. Z. Polák, Vznešenost prírody ).
