jugoslávské výtvarné umění
jugoslávské výtvarné umění, na území dnešní Jugoslávie existovala kultura illyrských kmenů již v době železné; později byly hl. pobřežní oblasti pod řec. a řím. vlivem. Rozvíjela se provinční města s význ. ant. památkami (m. Salona, Diokleciánův palác ve Splitu, divadlo ve Stobi); od 4.st. v rámci raně kř. a byz. um. vznikaly baziliky. Charakteristické jsou hl. jednolodní baziliky s opěrnými pilíři uvnitř, typ řec. kříže ve čtverci (bazilika v Ninu) a typy byzantsko-románské (ovlivněné hl. lombardskou arch.), později i got. Osobitého vývoje bylo dosaženo hl. v Srbsku (rašská arch. škola - kostely řec. kříže ve čtverci, vrcholící stupňovitou výškou kupolí - např. Gračanice, později moravská škola s trojkonchálním bazilikálním typem). V nástěnném mal. existoval zpočátku vliv řec. a it. románský (makedonská škola), ve 14.st. docházelo k vytvoření nár. stylu s charakteristickým real. postav a kultivovanou barevností (hl. práce mistrů Astrapa, Michaila a Eutychia pro krále Milutina v Dečani, Gračanici, Studenici). Po dobytí srbského státu Turky pokračovali Srbové v tvorbě nástěnné a mal. ikon v klášterech v údolí Moravy (Ravanice, Rudenice) v novém stylu tíhnoucím k intimitě a eleganci. Charvátsko-dalmatské a slovinské um. je více spjato se západoevr. středověkým um. (plastika katedrály v Trogiru, Záhřebu), později přijímalo i it. renes. podněty (arch. Dubrovníku - centrum, knížecí palác; mal. ovlivněno it. real. hl. A. Mantegny - M. Hamsič, J. Ljubjanski). Během 17.a 18.st. se prosazoval nový barokní styl, ovlivněný hl. benátskou a vídeňskou tvorbou (knížecí palác a katedrála v Lublani, Dóm v Dubrovníku); v již. oblastech však trval vliv turecký (mešity ve Skopji, Sarajevu, typy tureckých obytných domů). Nový rozvoj um. nastal během 19.st. v souvislosti s novým nár. hnutím. Um. tvorba byla ovlivněna hl. vídeňským klasicismem a historismem (divadlo a Akademie věd v Bělehradě); později umělci směřovali k vytvoření nového nár. um. založeného na romanticko-real. pojetí (zakl. V. Karas, l 82l-1858, V. Bukovac). Koncem 19. a zač. 20.st. se vztah k nár. tradici (spolek Sáva) mísil se snahou umělců o vyrovnání s moderními um. směry impresionismem (J. Šubic, 1855 až 1890), vídeňskou secesí (V. Kovačic, 1874-1924), expresionismem a fauvismem (N. Petrovic, 1888-1950, Ljubo Babic). Vznikal tak dostatečný prostor pro vznik nových um. výbojů a vytvoření osobitého um. projevu (I. Meštrovič; naivní tvorba K. Hegedušice, *190l, l. Generalice, *1914; nefigurativní kompozice D. Džamonji, *1928, a M. Rašici, *1912).
