jazyková typologie

jazyková typologie, v komparativní filol. klasifikace jazyků (F. Schlegel, 1772-1829, W. von Humboldt) z hlediska struktury slov či vět, nikoli genet. nebo areálového. Tradiční jaz. typy : a) i zolač n í (bez gramatické struktury, jediným morfologickým prostředkem je spojení slov, slovosled, slova jsou neměnná, představují kořenové morfémy: klas. čínština), tzv. amorfní jazyky : b) agl uti n ačn í a c) fle x í v n í (afixy jsou těsně spojeny se slovním zákl. a jsou nositeli několika významů: pádová koncovka vyjadřuje pád, číslo, rod; týž význam může být označován několika afixy; kořen podléhá ablautu : latina, arabština) - oba typy (souhrnně afigující jazyky - užívající afixů) se dále dělí na analytické jaz. (blízké izolačnímu typu, často s ním ztotožňovány) a syntetické; d) i n korporuj í cí , polysyntetický typ. - U nás rozpracoval j. t. V. Skalička; kromě izolačního, aglutinačního a.flexívního typu (vcelku tradičních typů) rozlišuje ještě introflexívní (blízký flexívnímu, charakterizovaný ablautem: arabština) a polysyntetický (s hojností složenin : čínština, méně němčina). - Žádný jaz. není čistým typem (příklady na každý z nich i v češtině), nýbrž souborem vzájemně spřízněných typologických rysů. J. t. vystihuje podobnosti a odlišnosti různých jaz. systémů, nedokazuje však genet. příbuznost. V souč. době se rozvíjí v souvislosti se studiem univerzálních vlastností jazyků. - V.t. aglutinační jazyky; polysyntetické jazyky.