jazyk mluva
jazyk, soustava zvukových (a druhotně psaných) dorozumívacích prostředků znakové povahy, schopná vyjádřit veškeré vědění a představy člověka o světě a jeho vlastní vnitřní prožitky. J. je netřídní spol. jev, a to s ohledem na jeho vznik (j. je od počátku spol. produkt), uživatele (člověk je od svého vzniku spol. bytost charakterizovaná předmětnou praxí), fungování (j. je spol. činnost) a účel (jazykem sdělujeme druhé osobě určitý myšlenkový obsah). J. vznikl v pracovní, výr. činnosti pračlověka, v dial. vazbě s myšlením (vědomím); obě kategorie jsou na sebe dial. vázány, nemohou odděleně a mimo člověka existovat (někdy se uvádí, že v počáteční fázi řeči jsou neslovné formy myšlení). J. se vyvíjí pozvolna bez zvratů a stále se obohacuje tak, aby mohl vždy popsat veškerou skutečnost. Tím se liší od formalizovaných jazyků nebo různých systémů signalizace, které mají omezené (specializované) sdělovací možnosti. Změny v j. probíhají neuvědoměle (zvl. hláskoslovné a tvaroslovné) nebo jako výsledek vědomého působení člověka na j. (zvláště v slovní zásobě, frazeologii), mluví se o spol. podmíněnosti a fungování některých jevů jazyka. J. se skládá ze zvukových jednotek (foném, slabika, fonetické slovo, řečový takt, fonetická fráze) a systému znakových jednotek (morfém, slovo, slovní spojení, věta, vyšší větné celky a text). Má dvě existenční formy, které odpovídají protikladu j. a řeči. J. jako systém má povahu zvl. kódu a řeč je realizací tohoto kódu. Řeč se studuje v statickém aspektu jako text a v dynamickém jako řečová činnost (ta je formou sociální aktivity člověka). V odborném studiu j. se rozlišuje řeč (language) v univerzálním smyslu jako obecná lidská schopnost vytvářet artikulované zvuky vázané na určité významy a jimi se dorozumět ve spol. Dále jazyk (langue) jako abstraktní systém lexikálních a gramatických znaků, existujících ve vědomí spol., která ho užívá jako nástroje myšlení a dorozumívání, a řeč (parole), která je v užším slova smyslu konkrétní realizací abstraktního jaz. systému v praktickém komunikačním aktu. - Vedle přirozených jaz. existují j. umělé (esperanto, ido, interlingue) a formalizované, programovací j. určené ke komunikaci člověka s počítačem, j. strojové a symbolické. Ty se dělí na strojově orientované, blízké strojovému j., strojově nezávislé a problémově orientované j. (FORTRAN, COBOL). V.t. langue-parole; lingva franka; řeč.
