japonské divadlo
japonské divadlo, stejně jako ostatní východní div. kultury má výrazně syntetický charakter. Taneční a pěvecký projev tvoří vždy nedílnou součást hereckého um. V nejst. útvarech, šintoistickém obřadním div. kagura, buddhistickém div. masek gigaku (7. až 12.st. n.l.) i ve dvorských pantomimách bugaku (8.-14.st.) taneční projev převládal. Proud lid. mimického um. vyústil v dengaku a sarugaku (13.-14.st.), předvádějící scénky lyrického nebo komického rázu. Na tomto zákl. byl vytvořen koncem 14.st. náročný div. útvar nó, podporovaný pak až do 19.st. vládnoucími šóguny a samuraji. Toto vysoce poetické, hudební a taneční div. uvádělo krátké vážné hry s náměty z historie, klas. liter. a legend o bozích, mezi něž byly vkládány frašky (kjógen). - Na přelomu 16. a 17.st. vznikly dva nové druhy div., podporované měšťany, nejprogresívnější vrstvou tehdejší spol. Bylo to jednak loutkové div. pro dospělé, džóruri, jednak div. herců, kabuki. Obě odrážela mj. život a morálku měšťanů. Tato div. se vzájemně ovlivňovala v herecké i výtv. složce a zčásti měla společný repertoár. Nejvýzn. dramatik, píšící pro oba druhy, byl Čikamacu Monzaemon. Na repertoáru byly hry na hist. náměty a měšťanské tragédie. - Polit. změny na konci 19.st. byly příčinou vytvoření divadla nové školy (šimpa), zobrazujícího přerod spol. Pod vlivem západního klas. i souč. div. vzniklo moderní div. šingeki, obdoba evr. činohry. Hrají se pův. i zahr. hry. Významní dramatikové (Kinošita Džundži, Abe Kóbó) se zabývají sociální tematikou. Pokrokové Divadlo herců (Haijúza) uvádí mj. díla B. Brechta. Od 60.let je široce rozvinuto hnutí malých div. forem. Dodnes jsou však živé formy tradiční (kagura, bugaku, nó, kjógen, kabuki).
