já
já, lat. ego, angl. self; 1. filoz. duchovní střed osobnosti, projevující se akt. vztahy ke světu a k sobě samému, zejm. samostatností, sebekontrolou a projevy osobní iniciativy. Má spol. povahu a konkrétně hist. základ. Ideal. chápe já jako ryze duchovní princip; aktivitu já absolutizuje subj. idealismus (J. G. Fichte), spol. podstatu já odděluje od konkrétního individua obj. idealismus (G. W. F. Hegel). Třídní antagonismy rozpolcují lidskou osobnost (odcizení); všestranný rozvoj osobnosti v kom. zahrnuje i úplný a svobodný projev lidského já každého člověka; 2. psychol. individuálně integrovaný celek duševního života člověka spojený s aktem sebeuvědomování (sebereflexe) a sebehodnocení (sebepojetí, self-conceptu); podstatný znak osobnosti a současně výraz úrovně její integrace; psychofyzikální totalita člověka v daném okamžiku, zahrnující vědomé i nevědomé aspekty osobnosti; prožitkový modus charakterizovaný vědomím sebe a utvářený (formovaný) v procesu ontogeneze; pocit vlastní jedinečnosti (diferencovanosti od ostatních lidí a okolního světa) a identity determinovaný prožíváním vlastního těla ve vztahu k okolí, myšlením a mezilidskými vztahy utvářejícími osobnost; podstatná komponenta jáství specifická relat. stálostí, plasticitou a zaměřeností, rozvíjející se po celý život jedince. Jevovou stránkou já je vědomí sebe a okolí spojené s vědomím identity, které je formováno zejm. při dialogu, kdy je nejvíce vyhraněna polarita "já" a "ty". Proces sociální interakce je proto hl. činitelem při vytváření obrazu vlastního já s jeho spol. vazbami. - Pojem já je jedním z nejmnohoznačnějších psychol. termínů, interpretovaných v hist. pohledu z mnoha hledísek (metafyzické pojetí J. Deweye, empirické koncepce W. Wundta, W. Jamese a H. Münsterberga, emocionalistický přístup T. Lippse) v nesčetných modalitách (já jako asimilace a komplikace představ; souhrn vědomí; splývání psychických dějů ve fenoménu ,,moje"; činorodé a nezávislé podmětné východisko; proces trvalého seskupování psychických kvalit ve vztahu k vl. osobě; podklad a podstata duševna, příčina bytí, která i v proměnách zůstává totožná). Souvislé trvání já ve vědomí podnítilo spory o převaze jeho duševní podstaty (W. Wundt, W. James) či organické determinace (T. Ribot) a sehrálo důležitou roli v interpretacích zdůrazňujících jeho funkcionální (R. Müller-Freienfels) či hodnotící význam (S. Freud). O syntetizující pohled se pokusil K. Jaspers, podle něhož já obsahuje složku vědomí vl. aktivity, vědomí identity v čase ("jsem, jako jsem byl"), vědomí jednoduchosti ("nyní prostě jsem") a vědomí rozdílu já a okolí (vědomí jedinečnosti). V tomto rámci probíhá postupný vznik a formování já jako ontogeneticky podmíněné psychické kvality, objevující se ve vědomí člověka poprvé ve věku dvou let (označení sebe). V dalším vývoji se jen naplňuje forma a rozsah (struktura) sebeuvědomění, jež je zákl. introspektivních aktivit a jehož konativní složkou je vůle. V.t. sebepojetí.
