italský balet
italský balet, vznikl z dvorských slavností spojujících poezii, hudbu, zpěv a tanec. Koncem 15.st. se objevila první dějově sjednocená představení. V 16. a 17.st. byla obohacena o prvky pantomimy a akrobacie; důležitou úlohu hrály výpravné kostýmy, masky a dekorace. Viz obr. Scéna z baletu Il Tabacco, Turín 1650. Z Itálie se balet rozšířil do celé Evropy, zejm. do Francie, kde se dále rozvíjel. Od konce 17.st. se i. b. prosadil v profesionálních div. v Miláně, Římě, Neapoli, Florencii a dalších m. V 18.st. se formovala it. baletní škola, spojující tech. mistrovství s úsilím o dram. výraznost. Projevila se zvl. v práci choreografů G. Angioliniho a S. Vigana. V 19.st. se Itálie opět stala centrem evr. baletního dění. Rozhodu jící vliv na formování a kodifikování baletní tech. měl C. Blasis, ředitel milánské Akademie tance (zal. 1813). Význ. choreografem romant. baletů byl F. Taglioni, z tanečnic získaly proslulost např. M. Taglioniová, C. Grisiová, F. Cerritová. L. Manzotti (1835-1905) prosazoval ve svých dílech it. nár. cítění. Forma výpravné féerie (např. balet Excelsior) vedla v pracích jeho následovníků k zdůraznění scénických efektů a k úpadku baletního umění. V 20.st. i. b. ztratil své přední evr. postavení. Baletní inscenace uvádějí operní scény v Miláně, Římě, Neapoli, Palermu. Význ. baletní školy jsou v Miláně, Římě a Neapoli. K choreografům patří např. Aurel Milloss (1906-1988) a Ugo Dell'Ara (*1920).
