italské výtvarné umění, II.
italské výtvarné umění, II. Ve Florencii můžeme sledovat vývoj rané renes. od Masaccia přes Ucella, Fra Angelika, Fra Filippa Lippi ke Ghirlandajovi a Botticellimu; problém světla a barvy řešil Piero della Francesca z Umbrie, který zapůsobil na L. Signorelliho a Melozza da Forli. Význ. podíl padovské školy a především Mantegni se projevil v zobrazení iluzívní arch. a atmosféry; jejich vliv je patrný u lombardských a ferrarských malířů (C. Tura a F. Cossa). Charakteristický kolorismus benátské školy se poprvé objevil v díle Jacopa Belliniho a jeho synů Gentila a Giovanniho, na které navázali V. Carpaccio a C. Crivelli. Vrcholná renes. se soustředila ve Florencii, Římě, Benátkách a Parmě. Leonardo da Vinci působil ve Florencii a v Miláně, kde jej následovala řada malířů. Michelangelo a Raffael vytvořili svá vrcholná díla v Římě. V Benátkách pracoval Giorgione, Tizian, Veronese a Tintoretto. který se podílel na vytvoření manýristické malby. V iluzionismu pokračoval parmský Correggio a Parmigianino. Barokní tendence, vedoucí k dynamické prostorové koncepcí s výraznými změnami světla a stínu, se projevila v řím. kostelech San Andrea, San Carlo, San lvo a v palácích Barberini a Chigi. K předním architektům patřili Borromini a Bernini, který geniálně vyřešil projekt náměstí sv. Petra ve Vatikáně a fontánu na Piazza Navonna v Římě. Guarini přenesl řím. arch. barok do Turína a ovlivnil stavby v sev. Itálii. V barokním mal. dosáhla vrcholu nástropní monumentální malba, která plně odpovídala iluzívním arch. tendencím (P. Cortona, Domenichino, A. Pozzo). Význ. byla především boloňská škola, založená rodinou Carracciů. Klasicizující tendence zastávali Reni a A. Sacchi. Zvláštní místo zaujímá Caravaggio, jehož individuální sloh plný dram. napětí, pronikavého real. vidění a výrazné světelné tech. ovlivnil mnohé malíře - neapolskou školu (Ribera) a zaalpské malíře P. P. Rubense a Rembrandta. V 18.st. vedoucí místo zaujímaly Benátky, kde Canaletto jako malíř vedut, F. Guardi, který zachytil světelné a atmosférické jevy v pohledech na Lagunu, a Tiepolo, pracující s jasnými a prosvětlenými barvami, vytvářeli předpoklady vedoucí k rokokovým principům malby. - l. v. u. 19.st. ztratilo dominantní postavení, ale Itálie zůstala nadále přitažlivá pro všechny umělce, kteří své cesty zaměřili na studium starých mistrů a ant. památek. Vývoj ovlivnila mal. skupina nazarenů, usazená v Římě; k předním sochařům patřil A. Canova, jehož dílo bylo určující pro klasicistní soch. Z konce st. pochází pozoruhodná plastika M. Rossa, ovlivněná impresionistickým způsobem vidění. - Význ. postavení získalo i. v. u. na zač.20.st. hnutím futuristů (G. Balla, U. Boccioni, L. Russolo a G. Severini), kteří vnesli do výtv. děl. element pohybu. Později zal. G. Chirico a C. Carrà tzv. metafyzickou malbu, která použitím kubistických prostředků a perspektivy stála na počátku surrealistického hnutí. Skupina Valori Plastici hledala ve 20.letech nový real. klasicismus. Ve Francii tvořil A. Modigliani, jehož portréty vyjadřují formální jednotu a objevují pův. funkci senzibilních výrazových prostředků. Z architektů zaujal svými elegantními formami, provedenými v betonové konstrukci, P. L. Nervi.
