italská kinematografie
italská kinematografie, jedna z nejvýzn. a největších kinematografií na světě. Už od 1904 se v Itálii točily dlouhometrážní hrané filmy, zejm. monumentální hist. velkofilmy (Dobvtí Říma , Cabiria ). První desetiletí po nástupu fašismu znamenalo pro i. k. úpadek, produkce rychle klesla. Situace se změnila s nástupem zvukových filmů : návštěvnost it. mluvených filmů stoupala a Mussolini, který pochopil význam filmu jako nástroje ideol. propagandy, začal kinematografii podporovat. Znovu stoupla produkce, byla založena film. škola, vybudovány film. ateliéry Cinecità; vycházely odborné film. časopisy, kolem nichž se soustřeďovali mladí režiséři. budoucí tvůrci neorealismu. První poválečná léta byla nejplodnějším obdobím i. k. a neorealismus jedním z nejdůl. období film. historie vůbec. Do neorealistického hnutí se zapojily desítky tvůrců (R. Rossellini, V. De Sica, C. Zavattini, G. De Santis, L. Visconti). Neutěšená hosp. situace však umožnila zahr., zejména amer. společnostem usídlit se v Římě a natáčet v it. ateliérech levné filmy. Domácí producenti znovu vsadili na film. hvězdy (G. Lollobrigida, S. Lorenová). Oživeni nastalo počátkem 60.let, kdy vynikli režiséři, jako M. Antonioni, F. Fellini, z mladší generace postupně přicházeli ke slovu P. P. Pasolini, F. Rosi, E. Olmi a další. Zač. 70.let se stal výrazným tzv. politický film, reagující na činnost mafie, na špatně fungující justici a policii i na vzrůstající terorismus (filmy E. Petriho, F. Rosiho. D. Damianiho). Stejně výrazným žánrem se staly filmy, v nichž jsou vážné problémy traktovány formou komedií (P. Germi, M. Monicelli); ty dnes tvoří podstatnou část rozsáhlé it. produkce, která činí 250-300 filmů ročně.
