islandská literatura
islandská literatura, o st. období viz staroseverská literatura; Edda; ságy; Snorri Sturluson. Těsná návaznost středověké islandské kř. poezie na poezii skaldskou způsobila zachování germ. aliterace ve veškeré další poezii na lslandu až do 20.st. V období humanismu a reformace vznikaly evr. dobové žánry, satiry, alegorie a poezie příležitostná, ale i svébytné tanečni písně vikivakar. Kontinuita prózy pokračovala po ságách končících v polovině 14. století překladem bible ( 1584 Gudbrandur Thorláksson) a v reformačních spisech k novému oživení literatury za osvícenství (M. Stephensen, 1762-l 883, a E. Olafsson, 1726 až 1768). Velký rozvoj literatury nastal za nár. romantismu v 19.st. (básník J. Hallgrímsson, romanopisec J. Thoroddsen, 1818-1868, básník a dramatik M. Jochumsson). Koncem 19.st. pronikl do liter. kritický realismus (T. Erlingsson, 1858-1914, E. H. Kvaran), zač. 20. století symbolismus a novoromantismus (J. Sigurjónsson, E. Benediktsson). Po 1918 řada významných autorů působila v cizině (K. Gudmundsson, G. Kamban, G. Gunnarsson, J. Svensson, 1857-1944). Novým podnětem ve 30.letech bylo vlivné hnutí social. umělců (H. K. Laxness, H. Stefánsson, S. Sigurdsson). Období po druhé světové válce přineslo hledání nových forem v poezii (S. Steinar, 1908-1958, S. H. Grímsson, *1919, Jóhannes úr Kötlum, 1899-1972) i v próze (G. Bergsson, *1932, T. Vilhjálmsson, *1925, S. Jakobsdóttir, *1930).
