inteligence
inteligence [lat.] 1. psychol. soubor specifických předpokladů jednotlivce, umožňujících mu úspěšně se vyrovnat s novými životními podmínkami a řešit situace, v nichž nelze použít návykové chování. Psychol. užívá termín i. buď ve smyslu globální úrovně rozumových schopností (úroveň mentální vyspělosti), nebo jako souborné označení struktury schopností, jež v různých kombinacích podmiňují optimalitu jednání v situacích úkolového typu. První pojetí vychází z faktorové analýzy rozmanitých testů schopností, kterou provedl na začátku 20.st. A. C. Spearman a která vedla 1904 k objevení faktoru obecné inteligence (tzv. g-faktor), jenž se na rozdíl od speciálních faktorů (např. schopnosti operovat s čísly) uplatňuje při všech mentálních úkonech. Druhé pojetí vylučuje existenci faktoru obecné i. a předpokládá strukturu rovnocenných faktorů (schopností), uplatňovaných podle povahy aktuální situace (L. L. Thurstone, J. P. Guilford). Oproti těmto dvěma základním "faktorovým" koncepcím i vznikla řada odlišných názorů na podstatu tohoto fenoménu. J. Piaget např. spatřuje základ i. v mentální adaptabilitě jedince (asimilace, akomodace) při operačním strukturování myšlení, jiní autoři chápou i. jako schopnost abstraktně myslet, účelně jednat, jako souhrn senzomotorických aktivit ap. Rozlišuje se abstraktní i., odhalující vztahy mezi symboly a s jejich pomocí řešící zejm. teoretické problémy, i. mechanická (též praktická), umožňující pohotově užívat prac. nástroje a tech. zařízení, a i. sociální, projevující se hl. ve spol. a interpersonálních vztazích, v umění jednat s lidmi. Nejednotnost v pojetí inteligence (např. koncepce inteligence, jejích složek, vyvolávajících okolností) se odráží i v konstrukci psychol. testů, jimiž se i. zjišťuje. Při řešení otázek profesionální orientace, výběru osob k určitým povoláním a v diagnostice poruch a defektů i. převažují testy zaměřené na zjišťování struktury schopností. Poněvadž pedag.psychol. praxe rozlišuje mezi dosaženou úrovní schopností (i.) a subjektivními předpoklady jejího dalšího zvyšování, zjišťuje v souvislosti s i. rovněž schopnosti učení a další vlastnosti osobnosti, jež rozvoj i. podmiňují (zájem, vytrvalost, volní vlastnosti). - Soubor vlastností a schopností neživých (komputerových, tech.) systémů analogických určitým vlastnostem, rysům či substrukturám lidské i. (schopnost učení, sebekontroly, autoregulace, sebeprogramování, řízení či programování jiných systémů) se ozn. termínem umělá i. K vyjádření jejího rozsahu (hloubky), tj. míry vycházející z formy a stupně analogie se znaky lidské i. v závislosti na generaci tech. systému, se užívá inteligenčního kvocientu (IQ); 2. sociol. společenská vrstva (skupina) lidí, kteří profesionálně vykonávají duševní (většinou složitou) práci a mají zpravidla tomu odpovídající vyšší vzdělání. - Termín i. ve smyslu sociální vrstvy se nejprve rozšířil v 1.pol. 19.st. v Rusku a odtud přešel do jiných jazyků. Spol. funkci i. lze obecně charakterizovat jako vytváření a rozšiřování kultury. - Předpokladem vzniku i. je oddělení duševní práce od práce fyzické, kdy vznikly vrstvy vykořisťující většinu, která vykonávala fyzickou práci, a monopolizovaly pro sebe práci duševní, zejména pokud šlo o řízení spol. a státu. První takovou vrstvou byla kasta kněží. Ve středověku zaujalo podobné postavení duchovenstvo, jehož špičky náležely třídě feudálů. V Číně kasta vzdělaných úředníků se účastnila výkonu státní moci. Nejpočetnější skupiny i. tvořili učitelé, právníci, lékaři a s vývojem strojové velkovýroby také inženýrsko tech. inteligence. Hospodářští specialisté a zejména představitelé tzv. svobodných povolání, kteří jsou někdy považování za i. ve vlastním slova smyslu. Jejich spol. postavení má přechodný a smíšený charakter, a proto se někdy charakterizují jako mezivrstva. V této době se rekrutuje i. převážně z majetných tříd; je pro ni typický pocit určité privilegovanosti a výlučnosti.
