heuristika
heuristika [-ty-, řec.] 1. zvl. způsob řešení problémů; postup vedoucí k nalezení optimálního způsobu řešení určitého problému bez znalosti daného algoritmu; procedura objevení, invence, která může vést k řešení (hledanému cíli). Heuristické metody lišící se od formálních metod zal. na mat. modelech zkracují čas potřebný k řešení úlohy (ve srovnání s metodou úplného výběru možných alternativ); dosažené výsledky nemusí být vždy optimální, jsou pravidelně plauzibilní (pravděpodobné, přijatelné). Při časovém omezení se jako h. chová každá rozhodovací procedura. V psychol. a kyb. se někdy heuristickými metodami rozumějí postupy zaměřené na zkrácení doby výběru nebo induktivní metody řešení problémů; 2. jako heuristická činnost je h. myšlenkovou aktivitou, vytvářející relat. nedokonalé (částečné) argumenty, jež vedou ke stimulaci myšlenkových pochodů dotvářejících konečný záměr (řešení). V tomto smyslu představuje h. dynamickou strukturu produktivního tvůrčího myšlení, umožňující realizaci tvůrčího procesu. Mechanismy h., jež ve svém celku určují metody řešení tvůrčích úkolů, jsou svou povahou univerzální a nezávislé na konkrétnostech řešeného úkolu. V daném kontextu je užívání různých úrovní h. lidskému myšlení imanentní (vlastní); 3. heuristické programování - způsob zápisu programu pro samočinné počítače; 4. věda zkoumající heuristickou činnost. Součást věd o myšlení; rozvíjí se interdisciplinárně na pomezí psychol., log., teorie informací, strukturální lingvistiky a dalších disciplín. Jejím hl. předmětem je tvůrčí činnost, hl. problémy pak tvoří úkoly spojené s modely přijímání rozhodnutí v podmínkách nestandardních problémových situací, vyhledávání nových popisů vnějšího světa ap.; 5. hist. vědy metoda získávání, shromažďování a třídění hist. pramenů a pramenných informací; 6. filoz. zvl. metoda objasňování a řešení problémů; hist. souvisí se sokratovskou metodou dialogů. Učastníci rozhovoru jsou přiváděni k řešení problémů řadou otázek, příkladů, argumentů a protiargumentů.
