harfa
harfa [něm.], hud. nástroj strunný drnkací, bez hmatníku; novodobá harfa emá 46-48 strun laděných diatonicky a sedm pedálů, z nichž každý zvyšuje zákl. tón v první poloze o půltón, ve druhé o celý tón. Novodobou h. sestrojil po 1800 S. Erard. Tónový rozsah Ces1 - fes4. - H. byly známy už ve starém Egyptě kolem 2700 př.n.l. (h. úhlové a h. obloukové), ve středověku malý přenosný typ h. užívali trubadúři a minnesängři. - V.t. Aeolova harfa.
