habituace
habituace [lat.] jedna ze zákl. forem učení, zahrnující jak vznik návyku na určitý podnět, tak vyhasínání reakce, v němž se neposilovaný podnět stává neúčinným (odeznívání orientační reakce). Jde hl. o přizpůsobení smyslových a nervových orgánů. Procesem h. živočichové nezískávají větší odolnost vůči faktorům prostředí. U člověka nejjednodušší forma získávání určitých schopností CNS.
