gruzínská kinematografie
gruzínská kinematografie, první filmy vznikly v Gruzii už před 1.svět. válkou, hl. rozvoj nastal až ve 20.letech po znárodnění kinematografie. 1921 byla v Tbilisi zal. filmová výrobna, od 1953 Gruziafilm. První režiséři vyšli z divadla: A. Bek-Nazarov, I. Perestiani (Rudí ďáblíci), K. A. Mardžanišvili (1872-1933, Macecha Samanišvili). Na pozadí tvorby orientované na orientální exotiku a lit. přepisy upoutali novátorstvím N. M. Sengelaja (Eliso) a M. K. Kalatozov dokumentem Sůl pro Svanetii. Žánr polit. satiry rozvinul M. E. Ciaureli (Poslední maškaráda, Arsen), lid. komedii G. A. Makarov (1894-1966, Na brzkou shledanou); ve 30.letech vzniklo 150 dokumentárních filmů, od 1936 se rozvíjel animovaný film. Po 2.svět. válce začala tvorba mladých režisérů: T. J. Abuladze (Prosba, Strom přání), R. D. Ccheize (Otec vojáka, Syn své země), L. Gogoberidzeová (Rozhovory o soukromém životě), O. D. Ioseliani (Když padá listí, Žil zpívající drozd, Pastorále), E. N. Sengelaja (Neobvyklá výstava, Dva podivíni), G. N. Sengelaja (Nechtěl zabíjet, Niko Pirosmani). Po krátkém období neorealistické orientace se rozvíjel zejm. žánr filoz. komedie a poetický metaforický film inspirovaný folklórem a liter. (T. J. Abuladze). Národní gruzínská škola dosáhla četných ocenění v zahr. Na tento proud navázali mladí tvůrci, absolventi film. školy v Tbilisi. V Gruziafilmu vznikalo ročně asi 10 hraných, 20 dokumentárních a 10 animovaných filmů.
