fyziokratismus
fyziokratismus [-tyz-, řec.], učení nejvýzn. představitelů klasické polit. ekon. ve Francii, vzniklé ve 2.pol. 18.st. Sami jeho stoupenci si říkali "ekonomové"; ozn. fyziokraté bylo odvozeno od slova fyziokracie (z řec. = vláda přírody), utvořeného Dupontem de Nemours (1739-1817). To symbolizuje vůdčí ideu f. - představu, že je kap. způsob výr. "přirozený" hosp. řád, k jehož úspěšnému fungování postačuje liberalistická politika "laissez faire - laissez passer" (franc. ponechte věcem volný průběh). Éra vrcholného rozkvětu f. spadá do 1756-78. Stejně jako učení A. Smitha v Anglii, znamenal i f. konec dřívějšího merkantilismu (fyziokraté nesdíleli názory merkantilistů o bohatství jako hromadění peněz pocházejících z obchodu). Byl však v porovnání s merkantilismem poznamenán zaostalostí tehdejší Francie. Polit. poměry na evr. kontinentu způsobily, že si toto ekon. učení uchovalo ještě feud. podobu; díky tomu vzbudilo zájem i mnoha evr. monarchů. Agrární charakter země se ve f. odrazil v názoru, že produktivní je pouze kap. zeměd., které je jediným zdrojem bohatství. V souladu s tím rozlišovali fyziokraté tři spol. třídy: produktivní (osoby činné v zeměd.), sterilní (ostatní hosp. činné osoby) a pozemkové vlastníky. Rentu vlastníků považovali za jediný odůvodněně zdanitelný důchod. V dějinách polit. ekon. byli fyziokraté prvou školou. Měli předchůdce v R. Cantillonovi a V. de Gournayovi (1712-1759). Hl. teoretiky fyziokratismu byli F. Quesnay a A. R. J. Turgot. Z ostatních se nejčastěji uvádí V. de Mirabeau (1715 - 1758), Dupont de Nemours a Mercier de la Rivière (1720-1794). F. zdůraznil ekvivalenci směny. Jeho představitelé poprvé rozlišili kapitál fixní a oběžný a jako jediní před K. Marxem rozpracovali teorii reprodukce spol. kapitálu. Marx nazval soustavu fyziokratů "prvním systematickým pojetím kap. způsobu výroby". - Do č. zemí teorie f. pronikaly od konce 18.století.
