francouzská literatura, I.
francouzská literatura, I. vznikala na zákl. galsko-římské kult. a v sousedství liter. psané latinsky. První písemný doklad v nár. jaz. je fr. text štrasburských přísah z 842. Od 10.st. se objevují lit. texty s funkcí náb. propagační a výchovnou: legendy, zpěvy a básně oslavující círk. hrdiny, světce a mučedníky ( Vie de Saint Alexis - Život sv. Alexeje). Světská lit. tvorba je zapisována až od 11.st.; z ní jsou dochovány zejm. velké epické básně zvané chansons de geste, jež v obrazech moudrých vladařů a jejich družin v nejrůznějších bojových situacích odrážely dobovou sociální hierarchii, ideál věrnosti bohu a králi, kult rytířské cti a válečnických ctností. Příznivá hosp. situace a styk s arab. civilizací na jihu Francie ovlivnily přeměnu drsné feud. aristokracie ve zjemnělejší spol., jejímuž lit. vkusu vyhovoval kult urozených krásných dam v uměle pěstované trubadúrské milostné lyrice (v.t. trubadúři). Narůstající zálibu v dobrodužstvích, vyvolanou atmosférou křížových výprav, nejlépe odráží ve 12.st. román, a to román antický, kompilující texty starověkých autorů (romány o Alexandrovi, o trojské válce), dvorský, kombinující erotiku s rytířským dobrodružstvím, a bretonský, čerpající z keltských pověstí o králi Artušovi a jeho družině (Arthur; Chrétien de Troyes), a povídky zvané lais (Marie de France). Od konce 12.st. se ve f. l. uplatňovaly real. a sat. tendence, dokládající vzrůstající význam měšťanstva a lidu a odmítající círk. asketismus a kurtoazní ideály; svůj výraz našly ve veršovaných povídkách zvaných fabliaux, ve zvířecích i spol. alegoriích (Román o Lišákovi, Román o růži ), v poezii severofr. truvérů (Adam de la Halle) a zejm. v tvorbě Rutebeufově. Ve 13.st. se prosadila též hist. próza (G. de Villehardouin, J. de Joinville). Za krize středověkého feud. řádu, manifestované zejména stoletou válkou, odumírá dvorská poezie (G. de Machaut), vyumělkovaná do virtuózního veršotepectví tzv. školy Velkých rétoriků sklonku 15.st., zatímco tvorba F. Villona již ohlašuje nové myšlenkové proudy moderní poezie a vrcholí vývoj středověkého div., přinášející jednak rozsáhlé náb. mystérie, jednak frašky zlomyslně real., na něž později přímo navázal Molière. Scholastický svět. názor, propagovaný církví, ztrácí pozice s rozmachem humanismu a renes. myšlení v 16.století (F. Rabelais, Marguerite d'Angoulême; bás. skupina Plejáda), fanatismus náb. válek 2.pol. 16.st., rozvířivší prudký ideol. boj, vyvolal krit. bilance duchovních snah renes. období (M. Montaigne). Poslední fáze zápasu mezi rodovou šlechtou a nastupujícím absolutismem od konce 16. do pol.17.st. se v liter. projevila barokním stylem, jeho zálibou ve vzruchu a patosu a v pastorální tematice (T. A. d'Aubigné, T. de Viau, H. d'Urfé, M. de Scudéry). Idejím upevňujícího se absolutismu odpovídal v 17.st. klasicismus, který v boji proti šlechtickému baroku i proti měšťanskému real., burlesce a libertinství (Cyrano de Bergerac) vytvořil velké nár. umění především v oblasti dramatu (P. Corneille, J. Racine, Molière), teor. myšlení se projevilo moderním racionalismem (R. Descartes, B. Pascal); i ostatní lit. druhy (F. de la Rochefoucauld, J. La Bruyère, M. de La Fayette, N. Boileau-Despréaux) byly pěstovány na vysoké úrovni, ale ve skromnějším měřítku. Demokratičností a real. přerostli ohraničenost klas. zejm. Molière a J. de La Fontaine. V 18.st. pronikalo do f. l. osvícenství, jehož hybnou silou byl boj proti dvěma zákl. starého režimu, král. a círk. absolutismu. Od kritiky jednotlivých zlořádů (Ch. L. de Montesquieu, Voltaire) postupoval vývoj k mater. a ateismu encyklopedistů v čele s D. Diderotem. Inspirován angl. podněty pracoval sentimentalismus, vyjadřující citový protest v teor. myšlení (J. J. Rousseau) i v um. liter. (A.-F. Prévost d'Exiles) a připravující cestu romant. citovosti.
