filozofie kultury
filozofie kultury, součást filozofie, zabývající se podstatou a významem kultury. Termín (něm. Kulturphilosophie) zavedl zač. 19.st. něm. romantik A. Müller. F. k. je třeba odlišovat od filoz. dějin, mj. proto, že proces tvoření kultury se ve svém průběhu, ve svých rytmech, neshoduje s fázemi hist. vývoje; je třeba ji odlišit též od sociologie kultury, která zkoumá kulturu z hlediska jejího fungování v určitém systému spol. vztahů. Problematika kultury poprvé vstoupila do filoz. reflexe u sofistů, kteří zformulovali antinomii přír., resp. přirozeného, a morálního, splývajícího s kulturou; činili závěry o nezbytnosti návratu k přírodě, k prostotě prvobytného života, a tak se stali jedněmi z prvých kritiků kultury. Kynická kritika "umělého" a "zvráceného" ve spol. poměrech doby byla v oslabené formě převzata stoicismem a stala se součástí oné duchovní atmosféry, v níž se vyvíjelo spol. myšlení raného křesťanství a jeho "teologie kultury". V novověku se f. k. a kritika kultury rozvíjejí zejm. u G. Vica, J. J. Rousseaua, F. Schillera (rozdíl naivního a sentimentálního básnictví jako dvou fází kultury), J. G. Herdera a u jenských romantiků (myšlenka individuální osobnosti nár. kultur a jednotlivých hist. stupňů vývoje kultury). F. k. v užším smyslu, tedy jako filoz. interpretace různých stadií kult. vývoje lidstva, se datuje od F. Nietzscheho a zčásti rus. slavjanofilů. Hl. pozornost se přitom věnuje rozdílu mezi kult. jako organickou celostností a civilizací jako výrazu mechanistického a utilitárního vztahu k životu (G. Simmel, O. Spengler, L. Klages, Keyserling, J. Ortega y Gasset a další představitelé filozofie života). U některých se akcentuje myšlenka naprosté uzavřenosti jednotlivých nár. a hist. kultur, což vede k popírání všelidského významu kultury. Snaha překonat relativismus, typický pro stoupence filoz. života, vedla např. A. J. Toynbeeho k oživování náb.-filoz. myšlenek Augustinových.
