osud
osud, představa o nadpřirozené předurčenosti, nevyhnutelnosti událostí a skutků v životě lidí. Pojetí o. souvisí s teol. a teleologickým pojetím determinace: bytí je chápáno jako nekonečná hlubina smyslu, který nelze poznat. Hlubina o. je skrytá lidskému rozumu, nepoznatelná, je to "slepá" a "temná" síla, jež je beze vztahu k poznávajícímu subjektu (vyjma případu "jasnovidění") a jež se chápe jako zdroj nesvobody. O. je pro věřícího v o. realitou, sice "nejistou", lze ji jen uhadovat mantickými praktikami a věštěním, ale nelze ji "poznat". Ve svém sociálním aspektu vystupuje představa osudu jako výraz nevyhnutelných, často nesmyslných, neodvratných vztahů mezi lidmi. Právě tímto sociálním aspektem se jeví idea o. historickým pojmem a různě se metamorfuje ve svazku s ideou svobody. - Prvobytná spol. předpokládá totožnost svobody a nesvobody pro své členy (neboť žádný z nich ještě neodděluje svoji vnitřní podstatu od rodového bytí). O. pro člověka té doby je totožný s dalšími typy determinace, např. s vůlí duchů. Pro stare Řeky bytí člověka je dáno místem v řec. polis, jež je určeno od narození. Termíny pro tento úděl byly moira (Moiry), heimarmené aj. U Hérakleita se o. dostává do nitra člověka a norma jeho jednání je vlastně dána jeho vnitřním "démonem". Hrdinové Aischylových tragédií, jakkoli byl hrozný jejich úděl, si nemohou přát jiný o., i když by si přáli být jinými. V řec. životě hrály velkou roli rozličné metody věštění a předvídání o.: ten se může uhadovat jen v bezvědomém stavu. O. se projevuje Řekovi v přír. jevech (hrom, mlha, let ptáků, šumění posvátného stromu). Aby člověk mohl slyšet hlas o., musí se na chvíli dostat do nadvědomého stavu, kdy ztrácí osobnost. Delfská Pýthie, starozákonní proroci mluví jménem svých zjevení, když se dostanou do pasívního médijního stavu. Koncepcím o. nechybí etický smysl: o. je též spravedlnost, jež spěchá uskutečnit "odplatu" (Anaximandros). S krizí antické polis se proměňuje pojetí osudu. Místo Moiry se objevuje Tyché jako personifikace úspěchu, štěstěna sama. Clověk helénismu očekává ne to, co je mu "dáno", ale to, co se mu "přihází" po způsobu hazardní hry. Tyché (Fortuna Římanů) se člověku odcizuje, není s ním bytostně svázána. Za řím. impéria je vše podrobeno jednomu principu o., který se projevuje jako nezměnttelná determinace odcizená od každého jednotlivého individua a na rozdíl od Tyché obsahuje v sobě nevyhnutelnou nutnost - fátum. Individuum je rozštěpeno na to, čím je samo uvnitř sebe, a na to, čím je přinuceno být z vůle o. Podle Senekova aforismu o. vede poslušného a silou vleče nepokorného. Fátum se dále spojuje s nebeskými sférami a získává črty prozřetelnosti. Kult o. byl odvržen žid.-kř. teismem. V bibli je pojímán svět. proces jako odkrytý dialog tvůrce a stvoření, v němž není místo pro o. Křesťané věří, že při křtu je člověk zbaven astrolog. determinací, osvobozuje se z vlády o. Idea o. však nemizí, existuje dále ve středověku i navzdory teol. Renesance se svým příklonem k naturalistickému magismu oživuje astrologii. V novověku rozvoj poznání světa, hledání kauzální determinace odsouvá ideu o. do pozadí. Rozšiřuje se myšlenka spol. progresu a naděje na poznání spol. skutečnosti. J. W. Goethe se vrací k řec. pojetí o. jako imanentní síly, jež je vlastní všemu živému. Pro F. Nietzsche je zákonitost přírody iluzí, vrací se k Hérakleitovi, když říká, že o. člověka jsou jeho dispozice. O. Spengler rozvádí vitalistickou ideu Goethovu a neodvratnost životního cyklu rozšiřuje na bytí kultur. Též u ostatních filozofů, kteří vycházejí z filoz. života, je o. synonymem pojmů "život", "čas"; člověk má podle nich naplnit svůj o., své předurčení. Ve vulgarizovné formě přechází idea o. do ideol. nacismu. V souč. filoz. pojem o. figuruje ve zjemnělé formě např. u M. Heideggera ve filozofématu "udílení" bytí člověku.
