fázový přechod
fázový přechod, fázová přeměna - fyz . a hut . přechod z jedné fáze do druhé provázený uvolněním nebo spotřebováním určitého množství tzv. latentního tepla. Jde např. o změnu skupenství (pevného, kapalného nebo plynného), o změnu struktury dané látky při určitých teplotách a tlacích, o změnu energetického stavu elektronů nebo o změnu magn. stavu látky. Jev lze využít k dlouhodobému uchování tepelné energie dodané např. ze slunečních kolektorů. F. p. při konstantním tlaku se často dělí na přeměny prvního druhu, při nichž se mění termodynamické veličiny, které jsou první derivací entalpie (měrný objem, entropie), a přeměny druhého druhu, při nichž se mění skokem veličiny, které jsou druhou derivací entalpie (měrné teplo, stlačitelnost, roztažnost). Podle kinetiky průběhu přeměny se dále rozeznávají přeměny homogenní, při kterých nedochází k nukleaci (tvorbě zárodků) a nevznikají žádná nová fázová rozhraní (změna uspořádanosti, spinodální rozpad), a přeměny heterogenní, které začínají nukleací a jsou charakterizovány vznikem nových fázových rozhraní. Podle druhu a růstu nové fáze jsou přeměny řízené přenosem tepla (krystalizace), přeměny řízené tepelně aktivovaným růstem a přenosem hmoty na velké vzdálenosti (alotropické a polymorfní přeměny, eutektoidní přeměny, rozpad tuhého roztoku - precipitace, segregace) a přeměny s převažujícím růstem nové fáze bez změny teploty (přeměny martenzitické).
