divinace
divinace [dy-, lat.], věštění; pův. náb. úkon, který měl zjistit budoucnost, resp. výsledek podnikané činnosti. D. se zakládá na primitivní víře v možnost získat tuto informaci od božstva, jež je znalé budoucnosti, ať již dotazem vzneseným na ně prostřednictvím věštce, nebo pozorováním přír. úkazů. V antice nabyla d. nejrůznějších forem, neboť jí byl připisován značný význam v životě spol. i jedince. V ant. Římě přejali celý systém pravidel d. od Etrusků (tzv. disciplina Etrusca) a přijali pravidla vlastní, přičemž některé úkony spadaly do kompetence augurů, jiné haruspiků apod. Věštěním se zabývaly též některé filoz. školy, např. stoikové; M. T. Cicero napsal spis De divinatione. V 1. pol. 2. st. př.n.l se počali v Římě objevovat orientální astrologové, kteří určovali osud jedinců na základě postavení hvězd. Ve středověku převzali některé funkce věštců kř. kněží, např. při vojenských výpravách se snažili dosáhnout příznivého rozhodnutí o budoucnosti modlitbami, přímluvami u boha atp. - Přestože nevědecká podstata d. byla mnohokráte prokázána, jsou její četné formy, např. astrologie, dosud značně rozšířeny, a to nejen v zaostalých částech světa, ale též ve vyspělých zemích.
