ctnost
ctnost, kategorie etiky, označující kladné morální vlastnosti osobnosti; protiklad nectnost, amorálnost. Pojem c. se historicky měnil. V ant. Řecku uznávali 4 základní c.: moudrost, statečnost, spravedlivost a uměřenost. Sokrates a stoikové stavěli na prvé místo moudrost, přičemž intelektualisticky sbližovali nebo ztotožňovali ctnost a vědění. Aristoteles vymezoval c. jako takové jednání a návyk, který zachovává správný střed mezi krajnostmi; např. statečnost je středem mezi zbabělostí a opovážlivostí. Naproti tomu kř. etika vyzdvihla jako důležitou c. asketismus a proti intelektualismu starořecké etiky postavila c. vyvozované ze svobodné vůle: víru, naději a lásku. Renesance přehodnocovala středověkou morálku; it. výraz virtù znamenal pro ni především fyzickou a duševní energii; jako zákl. c. byla renezancí vyzdvižena důstojnost člověka. V 17.st. Spinozova etika spojovala panteistický požadavek lásky k bohu, tj. k přírodě, se ztotožňováním c. s užitečností. V rev. etice jakobínské se rozvinul pojem občanských c., v němž úsilí a osobní štěstí ustupovalo vědomí vysoké spol. a vlastenecké povinnosti. Hegel ukazoval na to, že opravdová c. předpokládá řešení konfliktu mezi smysly, resp. vášněmi a povinností. Příkladem ,,bezkonfliktní" pseudomorálky je svatoušek Tartuffe.
