chlor
chlor, chlorum, Cl, chem. prvek VII.B skupiny periodické soustavy, at. číslo 17, relat. at. hm. 35,453. Žlutozelený. štiplavě páchnoucí, velice reaktivní plyn, t.t. -102,4 °C, t.v. -34,0 °C; jedovatý, silně leptá sliznice; objeven 1774. Je méně reaktivní než fluor, přesto se slučuje s celou řadou kovů i nekovů, např. fosfor, antimon a další se v ch. spalují, s vodíkem se slučuje při zahřátí. Nereaktivní vůči suchému ch. je měď a železo. Neslučuje se přímo jen s kyslíkem, dusíkem, ušlechtilými kovy a vzácnými plyny. V přírodě se vyskytuje ve formě chloridů, např. solná ložiska, mořská voda. Získává se jako vedlejší produkt při elektrolýze alkalických chloridů. Ch. se používá hl. v chem. výrobě anorg. i org. sloučenin, k sterilizaci pitné vody. Ve slouč. má oxidační číslo -I, I, III, IV, V, VI, VII. Význ. slouč. ch. jsou např. chlorovodík (kys. chlorovodíková), chlorečnany, chloridy. - V živém organismu je nezbytný pro vodní a acidobazickou rovnováhu a pro regulaci osmotického tlaku. Důležitý je i pro tvorbu kys. chlorovodíkové v žaludeční šťávě.
